Feeds:
Příspěvky
Komentáře

17

Pitomější sen neznám.

Za pár dní jsem měl čtení. Já česky. Přátelé ze spolku německy. Dozvídám se, že překlad mé prvotiny Tichý společník od kamarádky z Žitavy není úplně ok. Má oproti originálu rezervy. Aspoň těmto dvojjazyčným Čechům to tak připadá. No, to teď nevyřeším.

Jdeme na rozlučkový oběd, u kterého o sobě Věra Harmsová prohlásí, že je pražka a někdo jí ten patvar vyčte. Ona se diví, po půl století v Německu to považovala za existující české slovo. Poté někdo jiný zase opraví někoho jiného za chybu v Němčině. Že by úděl emigrantů? Věra mi objedná jedno z nejzajímavějších jídel v mém životě – námořnickou lahůdku. Matesy s bramborovou kaší smíchanou s mletým hovězím. Jsem za to rád. Možná jídlo bude tím posledním proč cestovat, až budou domy i lidé namixovaní tak důkladně, až ztratí originalitu.

Ráno zjišťuju, že pohled do ledničky ve mně probouzí nostalgii. Už nemusím na nákup. To, co tu je, na poslední den vystačí, víc tady už nesním. Můj pobyt v domečku se krátí.

 

PG, Bremerhaven, listopad 2018

15

            Doma jsme koukali na Sherlocka, tláskali buráky, keksy a pudink. A pak jsme ještě nešli spát, protože Míša jede zítra už domů a mě tady bude čekat už jen pár posledních dní.

            Ráno jsem zjistil, že se mi zdálo pokračování starého dětské snu o pánovi, co nebyl kompletní, ale jen hlavou… a že houby záleží na tom, jestli je to pravda, protože nikoho nenutím, aby tomu věřil.

 

16

            Pánbůh, tentokrát ten skutečný a ne porodník – se kterým si ho všichni první vteřiny života pleteme, se usmíval.

            Jenže já ho vnímal jako rozostřené a potrhané puzzle, před očima mi totiž pořád jiskřily výboje a blesky z lampy, která dokázala udělat z půlnoci den a kterou jsem právě prolétl.

            Sotva ty mžitky ustaly, sotva duhové fleky přestaly útočit na mou sítnici jako bublinky sodovky na chřípí nosu, spatřil jsem tvář, která nebyla tváří. Tvář, kterou nešlo zobrazit, ne snad protože by to byl hřích, ale prostě proto, že to nešlo.

            „Je po mě?“ zeptal jsem se Ho.

            „Schválně – co bys řekl, balónku?“ zeptal se namísto odpovědi.

            „Že jo. Že je.“

            „Správně seš tuhej,“ přikývl. „Ale docela mě to mrzí. Původně jsem měl v plánu zbavit tě té příšerné existence daleko dřív, ale když sem viděl, jak si to užíváš, co všecko umíš s jazykem, a tak,“ odmlčel se, nejspíš hledal slova, která neraní, ale to kvůli mně rozhodně nemusel – alibistická korektnost byla totiž tím, co mě poslední dobou odcizovalo mé milé, byla důvodem, proč jsem se na útočníkovu nohu přikulil v takovém úhlu, abych měl jistotu, že poletím, co nejdýl. Chtěl jsem si vyvětrat hlavu po jedné z našich nočních hádek.

            Bůh mi četl v duši, a tak souhlasně pokýval hlavou: „No, prostě jsi mě začal bavit, vole.“

            Zapýřil jsem se skromností: „Tak to dík.“ Něco mi blesklo hlavou: „A kterej vy jako ste – ten náš Bůh, co má mladýho Ježíška, ten Mohamedánskej, nebo nějakej jinej?“

            „Pokud si dobře pamatuju, tak tadle parta mi neříká nic. Mě tohle nikdy moc nezajímalo. Víš, všechny ty vaše proroky a svatý, ty já posílám rovnou do pekla, nedokážu se na ně dívat, ani je poslouchat, takže o náboženství vím kulový. Oni by všichni chtěli, abych existoval podle jejich představ! Zakázali by většinu zábavných a dobrých věcí, které sem stvořil. Jenže proč bych je, sakra, tvořil – kdybych je pak hned zas zakazoval? Copak jsem idiot, Balónku?“ Zazubil se a pokračoval: „No, a tak do všech těch papežů, imámů a rabínů a kdoví jaké ještě verbeže, co jich kdy bylo, píchají čerti vidlema, navěky. Teda, až na výjimky.

            „Výjimky?“

            „Jo. Ti jsou zábavní. Umřou. Objeví se tady. Na sobě ty srandovní kněžské oblečky a koukaj do země. Nikdo z těhle se mi nepodívá do očí. A víš proč? Je to prostý.“

            „Ne. Proč?“

            „Protože maj tajemství, který celej život úzkostlivě tajili. Přede všema. Sou tajný ateisti, Balónku. Ti nikdy s ničím nevotravujou. Teda občas jo, ale málokdy. Taky si mě většinou nijak nepředstavovali a nikdy moc neříkali, že něco dělaj mým jménem… a tydle věci. Ono, představovat si mě, a pak tvrdit, že něco konáte mým jménem, to je ten největší hřích, to je vyložená drzost! Já sám bych si nikdy nedovolil jednat jménem kohokoli z vás, dal jsem vám svobodnou vůli! Tak, kde vy berete tudle drzost? Hele – váš úkol, lidskej úkol na Zemi, není najít nějakýho Boha, nebo jinej navoněnej, ale umělej, života neschopnej koncept, ale hledat člověka, nehledat věčnost, ale pochopit smrdutou dočasnost, chápeš to?“ Rozohnil se, až si sám začal připadat směšný, tak raději přibrzdil. „A proto je miluju, nekorektní ateisty, Balónku. A fakt nechápu, proč do všech svých nesmyslů, sakra, taháte pořád i mě?“

            „Hmmm, to bylo něco z teologie, žejo, co ste tu teď povídal, žejo? V tom já se nevyznám.“

            „Já taky,“ řekl Bůh. „Chceš zpátky na zem?“

            Vytřeštil jsem oči a zakoktal: „To by šlo?“

            „Proč ne? Jsem všemohoucí.“

            S tím jsem neměl odvahu nesouhlasit: „Jenže, já… já vlastně nevim. Leda…“ napadlo mi: „… leda kdybych byl tentokrát kompletní. Jestli jako víte, co tím myslím?“

            „Jasně. Chtěl by sis zapíchat, viď? To je to nejlepší, co jsem vymyslel. To ostatní stojí vedle toho plus mínus za hovno,“ vyslovil se se zvláštním, nepatřičným smutkem.

            „Tak… to jo! To určitě jo!“ přitakal jsem horlivě.

            „Ale nebude to zadarmo,“ přimhouřil oči, „Balónku.“

            Znejistěl jsem.

            „Nějaký ten handicap ti přeci jen do začátku poskytnu – abys měl s čím bojovat.“

            „Aha…“ posmutněl jsem, „a jaký? Něco s tělem? Nebo snad s hlavou? To bych dost nerad!“

            „S hlavou,“ řekl sice s jistým soucitem, ale rozhodně. „S hlavou.“

            „A sakra.“

            „Budeš komunista.“

            „A sakra.“

14

            Mám ve zvyku říkat Míši – Mišáku. Někdy. Večer po projížďkách městečkem, sedí tedy Mišák u notebooku a dělá něco do školy. Já vařím. Těstoviny myslím. Když vtom zazvoní zvonek. V 9 večer, tady na břehu poloslané vody, kde nikoho neznám?

            „Mišáku, kdo to může…“ jdu otevřít.

            Pod schůdky, před dveřmi do domečku stojí vysoký chlapík, přes 60 určitě.

            „Guten Abend,“ zdravím. „Do you speak english“?

            Příchozí však promluví česky: „Dobrý večer. Já jsem Myšák.“

            A jde dovnitř. Dozvídám se, že zařídil v místním tisku reklamu na mé čtení, a tak se přišel podívat. Omlouváme se, že nemáme ani to kafe, protože dneska neděle byla a my nevěděli, že v neděli se tady v obchodech nedělá. Míša dělá panu Miszakovi, jak se dozvídáme, že se doopravdy jmenuje, čaj.

            A on nám vypráví – jak se narodil ve 40. letech v Argentině, jak jeho tatínek, opravář hudebních nástrojů ve vládní vojenské kapele, potkal jednou na chodbě paláce pana Peróna a stal se jeho kamarádem, jak ho pak, když byl maličký, vychovávala a houpala na klíně Evita… Je to pravda a nám z toho běhá mráz po zádech. Podáváme čaj chlapíkovi, kterého hladila po vláskách Evita! A jehož tatík byl v té poválečné době tak naivně věřící komunista, až se pohádal s kamarádem Perónem o výhodách tohoto konceptu tak silně, že se rozhodl přesvědčit nevěřícího druha experimentem. A aniž by tenkrát tušil, že každý systém lidského soužití, který vychází z člověkem vymyšleného a tedy umělého konceptu, vede nutně do pekla slepé uličky, odjel i s rodinou do, sotva rok, poúnorového Československa a namísto slušného přivítání se dočkal kriminálu. Komunisti, jeho ideál, mu totiž zabavili naspořené pesos, a když o ně žádal, se zlou se potázal. A když ho pustili, neopravoval už hudební nástroje pro Evitinu vojenskou kapelu, ale traktory pro kolektivního rolníka. Ne v Buenos Aires ale v Šumperku. Mladý Miszak, pokřtěný ještě v Argentině podle vzoru Pedro – Vladimiro, vystudoval na výtvarníka, dělal asistenta Jiřímu Trnkovi, hrál v kapele Bodláci, která dělala předskokana Manfred Mann´s Earth Bandu, a zapletl se do dění v 68., osobně se znal s představiteli pražského jara… a protože měl pořád Argentinské občanství, byl po invazi vyhozen ze země. V Saint Tropez kamarádil s Bardotkou, ale neprovdala se za něho, že byl chudý. Teď má atelier na Schillerově ulici v Bremerhavenu, krásně kreslí, navrhuje interiéry, které pak vyrábí jeho dílna v Šumperku.

            Tohle všechno jsme se dozvěděli ani ne za hodinu. Pak nás pan Miszak pozval k sobě a jak se zjevil, odešel.

            Druhý den udělal čaj on nám. A my doufáme, že se s ním ještě setkáme. Zapomněl jsem se ho zeptat, jestli byla skutečná Evita hezčí než Madonna. 

            Když jsme se vraceli z návštěvy na Schillerově ulici, která ústí do nejstarší červeně cihlové dělnické čtvrti, která se po volebním vítězství přesolené polévky zmetka AH v městečku zachovala, vypadl mi z košíku na kole zamykací šlauch. A vypadl na chodník před semaforem u jednoproudé cesty, silnice široké sotva 2 metry. Proti nám jel v tu chvíli pankáč. Výstavní. Číro. V obličeji kérka a kov. Kolo s gumama jak terénní motorka, na nosiči repráky s německým punkem. Na semafor skočila červená. Pankáč zastavil. Já a Míša taky. Otočil jsem se za šlauchem. Ležel vprostřed cesty. Široko daleko ani jedno auto. Sesedl jsem tedy z kola a šel pro šlauch. Zvedl ho. Vrátil se ke kolu, nasedl. Míša taky. A odjeli jsme domů.

            Na semaforu pořád svítila červená a německý pankáč spořádaně čekal u pusté krajnice na zelenou, a jestli tam neskočila, čeká dodnes.

            A já si na mostě uvědomil, že cestě do půjčeného domečku v duchu říkám – cesta domů.

12

            Ráno si vzpomínáme na to, jak jsme se v Brémách u pohádkové radnice fotili u sochy pohádkových postaviček – osla, psa, kočky a kohouta a uvědomujeme si, že tu pohádku vlastně už neznáme. Dětství odletělo bůhví kam. Příběh o zvířátkách a loupežnících je fascinující a téměř tak pravdivý jako ten náš o Alkounovi s Plyšounem. Nikdo z nich nikdy nedošel do Brém. 

 

13

            I když se probouzíme pozdě ráno, z postele vstáváme až k obědu. Máme totiž takový hlad, že snídaně by nás nenasytila, a tak nám nic jiného nezbývá.

            Plním slib a beru Míšu, na kterou jsem se vymluvil, když jsem fasoval Eura, do Auswander muzea. Chlapík ředitel není v práci, ale jeho kolegyně nás pouští dovnitř… a opravdu to nemá chybu. Jde o muzeum opaku imigrace. Uvnitř v jeho budově je vestavěn příběh evropských utečenců do USA. Začíná snad na přelomu 19. a 20. století na mole plným figurín v dobových kostýmech, několika vycpaných krys a půlky lodního trupu, a pokračuje na lodi, na všech jejích palubách, na imigračním úřadě, kde je návštěvníkům hrabat se v nábytku… v každé zásuvce je tu jeden lidský příběh, jeden osud… můžete si tady dokonce sednout na záchod a listovat dobovým tiskem. Což muselo být stejně tristní tenkrát jako dnes. Jeden recept na špatně uvařenou polévku vedle druhého, ale všechny předkládané coby lákadla na tu největší delikatesu. Muzejní cesta však nekončí v USA. Logicky. Návštěvníky je nutné vrátit zpět do ulic Bremerhavenu. Nikdo nedostane vízum a všichni projdou chodbou a časem a ocitnou se zase v Německu, tentokrát v letech 50. Na ulici s kadeřnictvím a trafikou… Inu – vygooglete si to. Nebudete litovat.

Pouštíme se do opravy kola. A já zjišťuju, že mé někdejší dovednosti jsou ty tam. Ne a ne sundat plášť.

            Vygooglím: Bürgermeister – Smidt Strasse 138, tam je opravna. A je otevřená až do 7 hodin večer. V pátek! Sympatická mechanička sice neví nic o Wilke Atelier, kde bydlíme, ale duši zvládne vyměnit za hodinu a půl, a tak můžeme s Míšou druhý den vyrazit do ulic a na nábřeží.

11

            Ráno se jdeme projít k ústí řeky, a Mišičce to připadá jako moře. Povídám, jí že moře je ale, podle toho, co říkal Dirk až 30 km daleko, musí se k němu jet do Cuxhavenu. Rozhodneme se vyřešit dilema, tím že ochutnáme vodu – je slaná. Je to moře!

            Procházka je romantická. Potkáváme ptáka Alkouna s ptákem Plyšounem. Nejdřív se ti dva spolu moc nebaví…

4 

            … ale když jim domluvíme, napraví to.

5 

            Máme z toho takovou radost, že musíme jít na loď, do restaurace v podpalubí, kde jsou stoly zavěšené na provazech, a dát si tam pivo.

            Z účtenek, které jsou dvě, složím vlaštovku a Míša ptáčka, Jeřába.

            Po cestě do domečku sledujeme oblohu – Alkoun s Plyšákem letí vstříc vesmíru. A když sklopíme oči – po víku od kanálu hopkuje živá myš, nebo rejsek. A to jsem zapomněl na králíky, kteří činí totéž na šikmém trávníku mezi domečkem a mořem. Kde se tady vzali, neřešíme. Na světě by měl být zachován prostor pro tajemství. Beztak pořád ubývají.

            Jenže to moře asi fakt není moře. Od Dirka se později dozvídáme, že řeka, když se vlévá do moře, a ty proudy se míchají, tak ta řeka bývá slaná až 8 km do vnitrozemí.

10

            Beru si červené kolo a jedu na DB Hbf nádraží v Bremerhavenu. U pokladen je malá fronta, ale trvá dlouho. Mám dojem, že si paní a jediný pokladní tady domlouvají rande. Vůbec mě překvapuje, že Němci jsou sice nejspíš pracovití a tak dál… ale všude, všude jsou děsně pomalí. Aspoň tady u severního moře.

            Dostávám se na řadu a chci jeden lístek na jednu cestu do Brém a tak s pokusem o intonaci a taneček kradu vtip René Levínskému z jeho legendární hry Doubková Holemá: „One way ticket, oh yeah! Please. Bitte.“

            Od partičky místních Čechů a Slováků, kteří organizují můj pobyt – Porty Bohemica se, dozvídám, že pokladní mi prodal asi 10x dražší jízdenku, než bylo zapotřebí a celodenní. Rozhodně tedy ne – One way ticket, oh yeah. Že by už neznal Boney M?

            Míša přijela autobusem a na čas. Líbáme se na placu před nádražím. Sluší jí to i po 14 hodinách v autobusech. Je krásná. A milá. Po chvíli se setkáváme s Harmsovými a jdem na prohlídku města. Parkujeme na nádvoří soudních budov, protože Dirk byl celý život soudce.  Fasáda a zvlášť spojovací můstky na nás působí jako z Harryho Pottera.

            Stejně tak katedrála sv. Petra. A překrásná radnice. Ta už to dotahuje i na Hru o trůny. Nebudu to popisovat – můžete si to vygooglit. Doporučuju. Včetně secesního uměleckého městečka a uzoučkých uliček starého města… Po druhé světové válce toho z Brém moc nezůstalo. Volební vítězství zmetka AH skončilo pro jeho voliče tristně, jeho kříž byl zbytečně moc hákový. Demokracie má své limity. Zvlášť, když ten kdo v ní soutěží ji zároveň znásilňuje. AH tak v mnohém připomíná své soudruhy z frankfurtské školy, či soudobé populisty, všechny tyto party považovaly sebeprosazení za měřítko úspěchu, což by mělo být jasným signálem – nevolit. Bohužel není. AH si koupil voliče tím, že je zaměstnal kopáním vlastního hrobu, to bývá vždy slušně placená práce, neberte ji. A tak se Němci za AH stydí dodnes a činí to tak hluboce, že toto jejich trauma, a snaha překonat ho vychýlením kyvadla co nejvíc na opačnou stranu, může stát u dalšího kolapsu této země a AH má šanci zlikvidovat zemi, která z něj učinila superstar, podruhé. Inu – najít míru je asi těžké, je to jako s tou polévkou. Připomíná mi to kousek z písničky Boba Dylana:

You have to pay to get out of
Going through all these things twice

            No, nedejte mu za to Nobelovu cenu.

            Oběd s lidma z Porty Bohemica je, bohužel, krátký. Bohužel – protože je jich tolik a jsou fakt milí. Neumím si rychle zapamatovat větší množství lidí ani se s nimi napoprvé bavit jinak, než vytáhnout z rukávu staré, naučené historky, abych je bavil, je to nutkavá obsese, proti které se učím bránit, ale dnes to nevyšlo. A tak se dozvěděli víc oni o mně, než já o nich. Bohužel.

            Po prohlídce města Brémy jsme šli na kafe k Harmsům. Na kafe a vypůjčit si francouzský klíč a kombinačky a placatý šroubovák. Stříbrné kolo má totiž prasklou duši, takže je třeba koupit novou a vyměnit ji. A nářadí v domečku je k této duševní práci nevhodné. A jediný šroubovák zbytečně moc křížový.

            Vracíme se za tmy.

8

            Po tomto dobrodružství se mi nezdálo nic a ráno jdu na nákup. Supermarkety jsou tady úplně stejné jako kdekoli jinde. A vůbec se mi zdá, že multikulti vede k tomu, že cestování ztratí smysl. Ve frontě přede mnou stojí malá holčička, která mě, nevím proč, dojme, má trochu ušpiněné džíny, což je tady nezvyklé, i bundičku, vůbec působí chudobným dojmem, i ostatní, včetně prodavačky ji takto pozorují. Nemá vozík, nedosáhla by na něj. A košíky tady nevedou. Nakoupila tedy do batůžku, z nějž právě vykládá na pás pokladny, který jí sahá po oči, tři banány a jedno mléko. Je to blondýnka a mluví plynnou místní němčinou. Je tady sama.

            Doma se najím a jedu na kolo. Je hezky. Vlastně nezvykle hezky na to jak vysoko na severu jsem. V listopadu. Podle zpráv z internetu je tady pěknějc, než u nás doma. Modrá obloha nad ústím řeky Vezery, nad loděmi a jejich rozpaženými stožáry, modrá obloha pro plachtící křídla ptáků.

            Zítra má konečně přijet Mišička.

 

9

            Ani dneska se sen na pokračování nekonal. Přišel jiný zmatek. Ale jedna z epizod byla o tom, že umím chodit po vodě a připadá mi to normální. Až kamarád hajný z Horní Bečvy mi povídá: „Jak to děláš?“

            „Co?“

            „To chození po vodě?“

            „A jo. Nevím. Vtip je asi v šoupání nohama. A v rychlosti s jakou vklouzneš na hladinu, vydrží to jen chvilku…“

            „Ukaž…“ a zkouší to taky.

            Povede si mi ho to naučit.

            „Ty – a co kdyby sas tým živil, že bys to jako učil.“

            „A koho by taková hovadina zajímala?“

            „No, o jednom bych věděl,“ a potutelně mi (v tom snu) přivede adepta. Je jím současný český pseudo-premiér.

            „A kurva. Tendle.“

            „Ano, pane režisére, myslím, že tohle by se mi mohlo hodit, naučíte mě to?“

            Představa, že ho to naučím blbě a ten zmetek se utopí, je zábavná. „Jasně, a kolik zaplatíš?“

            „Vás na mě zajímají jen moje peníze?“

            „Jasně. Co jiného?“

            „Ty 4 mantry, co pořád opakuju, som myslel… sa mi podarily, ne. Vyhrávám s nimi volby.“

            „Mantry? To si na špatné adrese. Já učím chůzi po vodě, chápeš?“

            „Chápu. Za kolik?“

            „Miliardu. Bereš?“

            „Beru.“

            Vzal jsem si miliardu a zmetka utopil. Hezký sen.

7

            Vím, že sen na pokračování je ptákovina. Ale co. Toho prvního skutečného by jinak byla škoda. Přišel by vniveč.

            Domeček, který jsem nafasoval a ve kterém se mi tento starý sen z mého nejrannějšího dětství vrátil, je uvnitř stejně bílý jako zvenčí. Jako by se člověk ocitnul v krabici na boty. Ale je to tu hezké.

            Kromě domečku jsem nafasoval kolo. Dvě kola. Červené a stříbrné. Červené je v pořádku. Stříbrnému nejde nafoukat přední kolo, praskla mu duše.

            Jedu na výlet po okolí. Jedno kolo zatím stačí. Mišička přijede až za týden. Na městech bývají zajímavá historická centra a periferie. Centrum Bremerhaven jsem si už prošel a teď znovu projel. Hezké. Ale periferie mi připadla zajímavější. Překvapila mě přítomnost zahrádkářských kolonií, dost podobných třeba těm kolem Brna. Dřevěné chatičky, většinou ve tvaru obytné buňky, kolem záhonky. Mezi nimi hliněné cestičky a trávníky. Ovšem trávníky jsou tady daleko spořádanější než u nás, jako by jimi Němci něco definovali. I ve škarpách podél silnic jsou vzorné, skoro jako golfová hřiště. Ano, všecko je to tak nějak spořádané a uklizené. Což mě uklidňuje až k lenosti. Ale líbí se mi to, jsem totiž sám napůl Němec, nebo Rakušan. Jsem pořádkumilovný. A první, co jsem v domečku provedl, byl úklid a rozestavení nábytku, tak aby v něm bylo útulno… až k zlenivění. Pak jsem si pustil všechny Hvězdné války, které jsem dosud neviděl a přemýšlel nad tím, k čemu mají ti zlí vojáci bílé brnění, když je absolutně nechrání, ne že se dají zastřelit na první dobrou, ale často je lze eliminovat prostou ránou do onoho bílého kýblu na hlavě. Tady v domečku by se ti zloduši vyjímali celkem dobře. Tou bílou.

            Přišli dva chlapi v montérkách zkontrolovat stav vodoměru a já se s nimi domluvil. To mě vede k tomu, že na učebnici Němčiny, kterou jsem si vzal sebou, kašlu a pouštím si další Hvězdné války v naději na to, že Síla zvítězí i u nás, přečetl jsem si totiž babišo – zprávy a tak záhy přehodnocuju i nápad nechat svou Němčinu na stávající mizerné úrovni.

            Večer se vydávám na projížďku po břehu, šlapu si to po chodníku na hrázi. Po pravé ruce městečko, svítící žárovkami po levé moře odrážející hvězdy a surreálný industriál lodí, nákladních přístavů, mol s jeřáby na kontejnery, a další žárovky. Ke konci chodníku mě zastavuje muž a naše krátká konverzace probíhá německo anglicky.

            Chlap: „Dál nejezděte, je to slepý chodník a končí plotem.“

            Já: „Aha. Tak se tam podívám.“

            Chlap: „Za ten plot se ale nedostanete.“

            Já: „A jak je ten plot daleko?“

            Chlap: „Asi půl kilometru…“

            Já: „A je průhledný?“

            Chlap: „Jo. Je to pletivo.“

            Já: „Díky. Tak to já si tam zajedu. Podívat se skrz.“

            Nasedám na kolo a odjíždím. Chlap za mnou křičí: „Nejezděte tam. Povídám, že je to slepá cesta.“

            Vím, že to ode mě není hezké, ale otočím se na něj česky: „Já vím, ty kokote!“

            Kokot má sebou psa, to jsem zapomněl, hodí psovi aport a ten aportuje.

            Plot je průhledný a co víc – dá se objet a po silnici se dá pokračovat do přístavu i přes zákaz vjezdu.

6

Jako hlava jsem se narodil 17. listopadu 1989.  Na svou dobu jsem měl opravdu tolerantní rodiče, celou rodinu. Bez ohledu na mou zrůdnost mne milovali a přinutili k tomu i celé své okolí. Milovali mne, A měl jsem dokonce i kamarády. Někdy jsem si připadal oblíbenější, než kdybych byl kompletní. Jako by všechny scházející části mého těla měla nahradit a doplnit láska bližních. 

         Prvních pár let se nevědělo, a ani já sám jsem v tom neměl příliš jasno, jsem-li chlapeček, či holčička, ale sotva jsem začal mutovat a vyrazil mi první žabí vous, bylo jasno – jsem kluk. A to i přes poměrně vysoký hlásek, který rezonoval namísto v hrudníku lebeční dutinou – měl jsem kratičké, zakrnělé hlasivky v jakémsi polohrtanu, kousíček pod jazykem.

         Namísto chůze jsem se naučil kutálet… absolvoval školku i základní školu… a během osmé třídy řešil, spolu s rodiči – jak rozvrhnout své další bytí a čím se stát. Měl jsem obstojnou paměť a už v pubertě jsem ovládal několik světových jazyků.

         Vyrůstal jsem v ateistické zemi, což byl zprvu problém. Mé bytí totiž probouzelo určitou naději na zázrak, které zase získávaly na popularitě – nepožíval jsem potravu a nedýchal. Vědci však zjistili, že funguju na statickou elektřinu z ovzduší, takže pánbíčkáři i esoterici utřeli. Elektřina vznikala třením od toho, jak jsem se pořád a všude kutálel.  

         Má záliba v tomto pohybu spolu se znalostí cizích řečí a láskou k fotbalu, mne na konci základní školy přivedla k rozhodnutí, kam dál – stanu se kopačákem! Kopacím míčem! Merunou! Pumlíčem! Čutkou! Prvním inteligentním balónem na světě!

         „A nebude tě to, chlapče, bolet, když do tebe budou ti rabiáti kopat?“ ptala se mě tenkrát maminka. „To není jako já s babičkou, nebo táta, my tě máme rádi, my tě podrážkou sotva pohladíme, ale tydle ti?“

         „Co tě nemá!“ smál se otec. „Dyť se podívej, jak je celý zrohovatělý, jak se umí sám odrážet jazykem, jak bravurně hopká z městských schodů před nádražím! Náš kluk není žádné syrové vajíčko! Je pořádně natvrdo!“

         Pravidla jsem ovládal bezvadně. Přijali mne nejprve k dorostu u nás ve vsi. Kluci hráli za nedávno bývalé zemědělské družstvo a byli to moji kamarádi. Kopance jsem opravdu téměř necítil, ba naopak – uváděly mne do jakési euforie. Zvlášť jsem miloval dlouhé lety přes kus hřiště. Nebo – když se mnou dal někdo gól! To báječné houpání v síti! Nevadily mi ani vlasy a vousy – rostly jen coby krátký, hnědý semiš, asi jako na tenisáku. Celý můj tvar byl, nejspíš díky věčnému kutálení, dokonale sférický!   

         Pravda zpočátku jsem se lekal, zvlášť prudších kopanců a tu a tam se pak některému z hráčů zakousl do lýtka, ale to brzy přešlo. Prostě jsem se naučil včas zavírat oči. Má víčka byla tak zrohovatělá, že jsem přes ně vnímal kopance jen jako příjemné ťafky. Taktika to byla prostá – při zásahu oči zavřít, při letu otevřít – krása!  V rekordně krátkém čase jsem tedy zvládal všechny možné finesy potřebné k výkonu mého zaměstnání.

         Stal jsem se maskotem, poznávacím znamením svého klubu. Často nás dokonce zvali na exhibiční zápasy jen kvůli mně! Jenže sudím začalo být podezřelé, že když hrají se mnou, vždycky vyhráváme. Až mě jeden nachytal, jak se do soupeřovy brány, za čáru, kutálím pomocí bleskurychlých, ještěrčích pohybů jazykem. A bylo rozhodnuto, že se už nesmím účastnit utkání, v nichž by hrálo mužstvo, jemuž sám fandím. Což se vyřešilo následovně – povýšil jsem na balón krajského přeboru a bylo, tam jsem nikoho neznal.

         Od té doby jsem se stal ozdobou jen těch nejdůležitějších utkání a nečekaně i oporou všech sudích – byl jsem totiž opravdu ve hře a hodně zblízka! Takže se dokonce zrodil plán, abych se, mimo balónu, stal ještě jakýmsi doplňkovým, kontrolním sudím. Jenže to ztroskotalo na tom, že píšťalka mi během zápasu vydržela v ústech sotva prvních pár kopanců, nemohl jsem ji totiž držet zuby, neboť na těch jsem měl navlečené speciální pryžové chrániče… a tak jsem zůstal jen míčem. Zato čím dál oblíbenějším. Nakonec jsem byl požádán, abych se účastnil pouze celostátních, ligových zápasů. Přeplatili mne. 

         Krátce na to projevil o mé služby zájem ženský fotbal! A poznal jsem lásku! Nejdřív jen tu fyzickou – to když si mě začaly brát fotbalistky po utkání do sprchy, či sauny. Můj jazyk prokázal najednou nadání zcela jiného druhu, než pouhou schopnost mluvit jakoukoli řečí na světě a odrážet se. Bylo to tak příjemné, že jsem dokonce uvažoval, o tom že s mužským fotbalem seknu načisto.

         Jenže pak přišla láska. Opravdová láska. Zakoukalo se do mě kompletní děvče, levé křídlo severočeských drůbežáren a já do ní.

         „…potíž je v tom, že většina ženskejch u nás se docela snaží představit si, co kdy cejtí a myslí si chlapi, ale navopak to nefunguje.“ Filosofovala takto často. To jediné mě na ní mrzelo. „Takoví chlapi bejvaj ostatníma považovaný za zženštilý, žejo tady, u nás. Ale na Západě, tam se to nosí, aby chlapi jako v sobě tudle tu ženskou stránkou netutali. Už vod hippies, žejo. Hele!“ dostala nápad. „Co bys řek tomu, kdyby už vod základních škol museli všichni chlapi nosit jeden den v tejdnu sukni? Až do penze. Aby se do nás jako dokázali vcejtit!“

         Koukal jsem na ni a váhal s odpovědí. Líbila se mi. to jo. Byl jsem ale zvyklý na to, že vždycky vzaly za uši a bylo… Polkl jsem a nesměle prohodil: „Hmm. Na tom možná něco je. Akorát myslím, že tak nejsem pro ten nápad ten pravej. Řek bych. Možná.“

         Pohladila mě. Zjevně tonula v rozpacích. Zrudly jí uši a dlaně měla vlhké. Ne však nepříjemně. Naopak. Její pot mi voněl, že mít srdce rozbuší se mi. Poprvé v životě jsem pocítil jistou představu jeho přítomnosti v mé neexistující hrudi. Zamrkal jsem.

         „Odpusť,“ špitla a zahleděla se mi do očí.

         Přestal jsem mrkat a hleděl taky. Do jejích.

         Najedou jsem zřetelně postřehl, jak se jí na vteřinu zúžily a rozšířily panenky, velmi kratičce mrkla, její řasy rozproudily vzduch kolem mého nosu… drapla mě za uši, nesmlouvavě, ale přitom jinak než jsem byl dosud zvyklý, s něhou, která mi zatajila dech, až jsem vnímal, jak se mi nafukuje mozek… drapla mě za uši, ale její ruce mě nenesly do klína jako obvykle, ale někam výš… směrem k těm očím… políbila mě na ústa… a hned nato si mě s cudností a rozpaky položila do klína…

         Ani jsem nedutal. Když tu jsem něco ucítil na tváři… teplého, vlhkého a když jsem to nechal stéct ke rtům, chutnalo to slaně.

         Omítka odhalující cihly jako mapy neznámých krajin, brčálově kachlíkové sprchy se zelenkavou plísní ve spárách, plechové skříňky, jako nabobtnalé šedivé patníky… drátěné sklo věčně a přitom marně pootevřeného okénka u stropu… všechno se se mnou zatočilo a rozmazalo realitu do duhy, do vůně fotbalistky… která se sice už svlekla, ale do sprchy zatím nezamířila… fotbalistky, která, jak mi pomalu svítalo, mě zatím jako jediná ještě nevzala za uši… teď poprvé… a já si nemohu vzpomenout na její jméno.

         Její aktivismus, byť čistě teoretická, mi začínala být už malinko protivná, drobná vada na kráse, a tak jsem podobné debaty zahrával do autu: „Čoveče, já nevim, ale myslim, že u mě bys musela udělat výjimku.“

         „Jéžiši, balónku, promiň!“ Zjihla a vzala mě do náruče. „Já husa zlá, nekorektní. Odpusť mi. Vždyť víš, že bych se nikdy nikoho výjimečnýho ani slovem nedotkla! Já menšiny miluju! A proto taky miluju i tebe, víš?“

         „Vím. Jsem ta nejmenší menšina na světě.“

         „Ano,“ vzdychla, „…jsi jediný! Můj jediný!“

         Naše láska byla krásná a čistá, ale měla za následek konec mé kariéry v ženském fotbale. Má milá děsně žárlila a její cit ke mně byl zcela jiného druhu, než to, co ke mně cítili třeba mí rodiče – její cit byl angažovaný.

         Vrátil jsem se tedy mezi muže a postupně to dotáhl až na míč, který byl nejdříve obsazován pouze při mezinárodních utkáních… a časem už jen během samotného finále mistroství světa.

         Což se mi stalo osudným. Přesněji – osudnou se mi stala skvělá kondice a pravačka jednoho latinskoamerického útočníka v kombinaci s opulentním osvětlením stadiónu. Jeho kopačka mne poslala přímo mezi xenonové výbojky.  

5

            Možností jak by mohla skončit západní civilizace je veselý nespočet. Může skončit atomovým hřibem, utopit se v globálním oteplení, po němž bude následovat doba ledová, mohou ji převálcovat bezohlednější civilizace, na něž ona sama bere ohled až zbytnělý… v mnohém si podřezává svou vlastní větev. Nejvtipnější by bylo, kdyby dojela na něco nejméně očekávatelného – na rozmazlování svých potomků. Trochu této představě nahrával chlapec z vlaku neschopný strávit fakt, či snad jen představu, že někdo může mít jiné myšlenkové pochody než on. Iluze, že polovzdělaná arogance a naivita může mít pravdu, jen proto, že rodiče se k nám chovali jako k nedotknutelným, je v této generaci podobná rakovině.

            Nebyl jsem v Německu skoro 20 let. Když nepočítám kratičké výjezdy ze Šluknovského výběžku do okolí Zittau. A byl jsem zvědavý, jak moc se změnilo. Mám na mysli západní Německo. Překvapení – nezměnilo se tady skoro vůbec nic. Aspoň na pohled. To, co mi tenkrát po příjezdu z šedivého těsně postkomunistického svinčíku připadalo skoro jako sci fi, nebo pohádková, malinko nepřirozená čistota a otravná pravoúhlost, je pořád stejné, jen to trochu zestárlo. Variopaint na podezdívkách. Inu, srovnáváme krok.

            Po některých zprávách v našich médiích jsem se obával téměř všudypřítomné nadvlády chlapíčků z vlaku. Ale také dalších příznaků degenerace (jak jinak to nazvat) jako je třeba právě ona výchova – nevýchova dětí.  

            V Brémách mne přivítali manželé Harmsovi, hned z nádraží mě odvezli do jejich 60km vzdáleného předměstí a přístavu – Bremerhavenu. Domek, v němž mne tam spolu s chlapíkem z místního výtvarného spolku, popíšu později. Pak mne pozvali na večeři do restaurace v lodi zakotvené na slepém říčním ramenu, u které mi mimo jiné poradili, kde si mám druhý den vyzvednout peníze.

            Při jejich vyzvedávání jsem se nezachoval zrovna hezky – sbalil jsem prachy a zmizel. Vyvlekl jsem se z návštěvy muzea chřipkou a tím, že si to nechám na později – až za mnou přijede moje milá, je mladá a zvědavá. Oboje byla sice pravdy, ale i tak jsem z toho neměl dobrý pocit. Chlapík, s nímž jsem jednal, byl sympaťák, jenže studené pivo, to zrovna nebylo nic pro mě.

            Vybaven eury šel jsem na nákup. Ve frontě u pokladen čekala mladá maminka se čtyř, nebo pěti letým synkem, který právě dostal kinder vejce. Jeho očka se nejdřív rozzářila, záhy však pohasla, potemněla, rtíky se uzamkly a pohled zamířil o regál výš, kde trůnila vejce dvojnásobné velikosti. Matka se zhluboka nadechla a  na chviličku dech zadržela. Věděla, co přijde. A přišlo: „Ich mag es ggrösser Ei!“ Rozkaz zněl sebevědomě. A abych se přiznal, čekal jsem, že maminka poslechne.  

Ta se však opatrně rozhlédla po lidech ve frontě, ti se většinou tvářili, že jsou zrovna někde jinde, pak mrkla po prodavačce, a ta sotva znatelně pokývla hlavou. A maminka vydechla: „Nein.“ A nastal cirkus. Chlapeček se rozkřičel, jako by otočil vypínačem. Jeho řev byl neartikulovaný a slzičky okamžité. Lidé ve frontě dál meditovali. Řev chlapečka, jak se s maminkou blížili k pokladně, a on tušil, že projdou-li jí bez výměny vejce, prohrál, nabíral na hlasitosti i škále vzlyků, rozpadlých slov… a stával se vskutku nesnesitelným. Matka se znovu rozhlédla po frontě. Ta dlela v zákopech. Jen prodavačka opět sotva znatelně přikývla.

A vtom se to stalo, něco co bych tady na severu Evropy už ani nečekal. Chlapeček dostal facku. A pořádnou. Vyjeveně ztichnul. Ale jen na okamžik. Pak spustil znovu, aby v cílové rovince, v předtuše toho, že průchod pokladnou bude osudný, zafinišoval. Prodavačce se roztáhla pusa do úsměvu. A fronta povystrčila hlavu ze zákopu. Prodavačka namarkovala eura za nákup včetně malého kinder vejce a maminka s chlapečkem překročili její hranici. Chlapeček svírající nedostatečné vejce okamžitě ztichl, podíval se na ně a s pokrčeným nosíkem jej strčil do kapsy. Fronta si oddechla. Prodavačka se s maminkou rozloučila vědoucím pohledem. A Západ byl na okamžik zachráněn před sebou samým.

            Je zvláštní, jak lidé nejdřív polévku přesolí, pak chvilku nevěří, když někdo řekne, že to není k jídlu… a poté chuť napraví tím, že ji pro změnu neosolí vůbec. A to se děje ve všem a pořád dokola.

            Jen občas se najde ruka, která dá hloupému kuchaři v pravý čas facku.