Feeds:
Příspěvky
Komentáře

V roce 1884 se parta mladých německých malířů vydala na výlet do vesnice Worpswede nedaleko Brém. Široce otevřená krajina s loukami, listnatými háji, zemědělskými statky a nekonečnou oblohou je uchvátila natolik, že se tu rozhodli usadit. O deset let později malíři z Worpswede jako Fritz Mackensen, Hans am Ende, Otto Modersohn, Fritz Overbeck a Heinrich Vogeler představili své obrazy inspirované přírodou a venkovským životem na společné výstavě. Jejich dílo mělo  na německé výtvarné scéně velký ohlas a do Worpswede začali přijíždět další umělci. Postupně zde vznikala unikátní umělecká kolonie, nová architektura, nová umělecká díla a také nové vztahy. Básník Rainer Maria Rilke se ve Worpswede seznámil se svou budoucí ženou sochařkou Clarou Westhoffovou a malíř Otto Modersohn zde poznal svou manželku Paulu Beckerovou, expresionistickou malířku, které má v brémské Böttcherstraße své vlastní muzeum.

Ráj v Barkenhoffu

U počátků umělecké kolonie ve Worpswede stál také Heinrich Vogeler (1872 – 1942). Pocházel z rodiny brémského obchodníka, vystudoval výtvarnou akademii a díky dědictví po otci se stal nezávislým umělcem. Ve Worpswede koupil starou chalupu s doškovou střechou a začal ji přestavovat. O patro ji zvýšil, měnil dispozice, přistavoval a na zpustlých loukách budoval zátiší a jezírka ve stylu anglických zahrad. Stavení zvané Barkenhoff, Březový háj, proměnil Vogeler v kouzelný dům s bílým štítem a charakteristickým schodištěm otevírajícím se do symetrické zahrady. Dům s kvetoucí zahradou se stal Vogelerovým intimním světem, v němž byl každý detail včetně zařízení, nábytku či vzorů na tapetách navržen a vytvořen s cílem dosáhnout harmonie umění a života. Záhy Barkenhoff proslul jako svébytné umělecké a kulturní centrum, kam kromě výtvarníků přijížděli i literáti jako Reiner Maria Rilke, Heinrich Mann nebo básník Rudolf Alexander Schröder. 

Idylické časy na Barkenhoffu se odrážejí v tehdejší Vogelerově tvorbě. Zahrada a bílý dům se často objevují na jeho obrazech ve stylu secese a symbolismu, přerůstajících do téměř pohádkových výjevů. Patří sem i prosluněné portréty jeho ženy Marthy, s níž se oženil v roce 1901, a tří dcer. “Je to vlastně pohádka, být v bílém štítovém domě ztraceném v zahradách, s krásnými věcmi, v místnostech, které jsou plné atmosféry,” napsal o Barkenhoffu básník Rainer Maria Rilke.

Roku 1905 byl Vogeler vyzván, aby navrhl vybavení komory pro zasedání senátu na starobylé radnici v Brémách. Zařídil ji do nejmenšího detailu v honosném secesním stylu a toto dílo z oblasti užitého umění ho možná proslavilo víc, než jeho obrazy. Do Vogelerovy komory lze nahlédnout v rámci turistických prohlídek.

V době před první světovou válkou Vogeler hodně cestoval. Pod vlivem myšlenek Maxima Gorkého i vlastní zkušenosti s dělnickými slumy v Británii začal sympatizovat s dělnickou třídou a osvojil si krajně levicové názory.

Ale rozhodně to neznamenalo, že by byl v názorech nestálý. Vogelerovy životní osudy můžeme číst také jako příběh umělce a idealisty hledajícího harmonický řád lidského soužití, který by přinesl spravedlnost, vzdělání a umění pro všechny. Životní situace, které silně prožíval, přirozeně formovaly jeho světonázor. Vždyť do první světové války narukoval jako dobrovolník, ale během válečného konfliktu se stal skalním pacifistou a zaslal německému císaři mírovou výzvu Das Märchen vom lieben Gott. Měl štěstí, že nebyl popraven, jen krátkodobě internován na psychiatrii. 

Po válce se Vogeler vrátil do Barkenhoffu. Dřívější idyla však byla navždy ztracena po všech stránkách. Někteří z přátel zemřeli na bojištích, jiní opustili Worpswede z osobních důvodů. Vogelerovo manželství se rozpadlo, protože Marta jeho politické názory nesdílela. Nejvíc se ale změnil sám Vogeler. Vykročil ze zasněného uměleckého světa a jako levicový aktivista se začal angažovat v budování nové společnosti. Přiklonil se k dělnickému revolučnímu hnutí, přispíval do levicového tisku, objížděl univerzity a přesvědčoval studenty, aby změnili svůj přístup k životu. Z Barkenhoffu, dosavadního soukromého chrámu umění a krásy, Vogeler udělal veřejné místo, kam přivedl německé revolucionáře, levicové intelektuály a dokonce válečné zajatce.

Pod září pěticípé hvězdy

V roce 1919 Vogeler na Barkenhoffu založil hospodářskou a pracovní komunitu, jakousi buňku utopické beztřídní společnosti. Komunita, jejíž součástí byly i rodiny s dětmi, usilovala o hospodářskou soběstačnost a ekologické zemědělství. Vogeler usoudil, že nový řád lze budovat jen s novými lidmi, důležitou roli proto přisuzoval vzdělávání a kolektivní práci. Založil Arbeitsschule Barkenhoff, školu práce, v jejímž rámci byly v Barkenhoffu zřízeny kovodělné a truhlářské dílny a zahradnictví, také lidová kuchyně a lidová knihovna.

Manželka Marta se utopického experimentu svého muže nehodlala účastnit. Spolu s dcerami se přestěhovala do nového Haus im Schluh ve Worpswede. Na Vogelerovo přání si odvezla velkou část uměleckého nábytku a vybavení, které pro něj v “novém světě” už nic neznamenaly. Haus im Schluh Marty Vogelerovétvoří dvaromantické venkovské domy, v nichž je dnes umístěna expozice s Vogelerovým secesním nábytkem, porcelánem a jeho obrazy. 

Experiment barkenhoffské komuny a pracovní školy neměl dlouhého trvání. Po krachu projektu Vogeler převedl Barkenhoff do majetku Rote Hilfe, německé pobočky mezinárodní pomoci přidružené k Německé komunistické straně. V Barkenhoffu byl zřízen dětský domov. A Vogeler zahájil zcela novou životní etapu se svou družkou, Polkou Zofií Marchlewskou, jejíž otec byl kovaný komunista a důvěrník samotného Lenina. Se Zofií po boku Vogeler v roce 1923 odjel na svou první cestu do Moskvy. O rok později vstoupil do Kommunistische Partei Deutschlands, Komunistické strany Německa. 

Pod vlivem sovětského režimu Vogeler maloval rozměrná angažovaná plátna na téma zrodu nového člověka a nové společnosti, stylově ovlivněná kubismem. Jsou to obrazy složené z různých geometrických polí, z nichž každé nahlíží nějakou pokrokovou lidskou činnost jako vzdělávání, práci na poli či stavbu továrny. Obrazům většinou dominuje nějaký klíčový symbol, srp s kladivem, pěticípá rudá hvězda nebo tvář Lenina. 

Když Zofie Marchlewská porodila syna, Vogeler se rozvedl s Martou a oženil se se Zofií. S novou rodinou pak Vogeler roku 1931 natrvalo emigroval do Sovětského svazu, kde pracoval jako výtvarník pro sovětské úřady. Otevřeně vystupoval proti nacistickému režimu, takže po napadení SSSR Německem v roce 1941 byl zatčen a deportován do Kazachstánu, konkrétně do kolchozu Buďonnyj v Kornějevce. Zde v bídných podmínkách v roce 1942 zemřel. 

V Barkenhoffu je od roku 2004 Vogelerovo muzeum s galerií jeho obrazů a artefaktů užitého umění. Na záchraně objektu a vzniku muzea se podílela celá řada německých státních institucí a nadací.  

Umělecké poklady Worpswede

Barkenhoff je ale pouhým zlomkem toho, co umělecká kolonie Worpswede nabízí. Dnes se toto městečko s 5000 obyvateli může chlubit vlastní, víc než stoletou uměleckou historií, několika velkými galeriemi a muzejními objekty. V současnosti ve Worpswede působí přes sto malířů, sochařů a uměleckých řemeslníků. 

Dosud nejzřetelněji se ve Worpswede projevuje osobitý rukopis Bernharda Hoetgera, tvůrce brémské Böttcherstraße. Radikálně zasáhl do zdejší veřejné architektury, když v letech 1925 – 1927 uprostřed města vybudoval stavebně propojený soubor Kaffee Worpswede a Große Kunstschau, velké galerie ve tvaru klenuté rotundy. V 70. letech minulého století byla k Hoetgerově objektu přistavěna Neue Große Kunstschau.

Hoetgerova expresionistická architektura je jedinečná, osobitá a uvolněná. Interiér kavárny je v současnosti nepřístupný a čeká na rekonstrukci, areál se však dá obcházet a pozorovat. Fasády z vyčnívajících a ustupujících červených cihel navozují dojem pohybu, hrázděné štíty odkazují k lidové tradici. Tvaroslovím a uměleckořemeslnými detaily stavba odkazuje k asijským chrámům, stejně jako k primitivním africkým stavbám či indiánským týpím. A všude čeká nějaké překvapení v podobě Hoetgerových bronzových plastik.

Umělecký odkaz Worpswede rezonuje také v brémské Kunsthalle. Okruhu prvních malířů – zakladatelů je věnována jedna ucelená část expozice. Najdeme zde i zářivé obrazy Heinricha Vogelera s motivy idylického Barkenhoffu uprostřed rozkvetlých zahrad. Slunce na nich svítí věčně.

Ulice, kde teď bydlím, se jmenuje Große Johannisstraße. Není ničím zajímavá, není tu žádný obchod, jídelna ani kavárna, jen dvě řady 

většinou novodobých domů. Ty nejstarší jsou z roku 1900, 1910. Na některých místech jsou v dlažbě zasazené mosazné kameny zmizelých. V originále se jmenují stolpersteine a vymyslel je umělec Gunter Demnig v roce 1992. Připomínají jména lidí, většinou Židů, kteří byli za nacismu zavražděni nebo deportováni do koncentračních táborů. Záměrem Demniga bylo vrátit obětem jména a místa, kde žili, pracovali a měli své rodiny, prostě uctít památku lidí, které nacistické koncentráky degradovaly na pouhá čísla. Osazování stolpersteinů se z Německa rozšířilo do celé Evropy, také do České republiky včetně Prahy. Ve stovkách evropských měst je dnes položeno na 25 000 kamenů.

Psala jsem už, že Große Johannisstraße není žádná super zajímavá ulice. Ale kamenů zmizelých je tu v dlažbě nejmíň patnáct. Kdo byli ti lidé, jak žili, jak a kde skončili…? Odpovědi jsem našla na www.stolpersteine-bremen.de. Z interaktivní mapy města je hned patrné, že kamenů zmizelých jsou v Brémách stovky. Našla jsem tu i své zmizelé sousedy z Große Johannisstraße. Vybrala jsem si jedno jméno, jeden osud. Osud Karoline Katzensteinové, který se naplnil v českém Terezíně. 

Karoline, rodným jménem Aschenberg, se narodila v roce 1859 v Oelde. Je to malé městečko poblíž Münsteru, odkud je to do Brém dobrých dvě stě kilometrů. Dočetla jsem se, že tu bývala malá židovská komunita, jejíž členové za nacismu většinou skončili ve vyhlazovacích táborech v Rize.

Nicméně Karoline musela být odvážná a také oddaná mladá žena, protože v sedmadvaceti letech následovala svého snoubence Manuse Katzensteina do mnohem větších Brém. Manus, který byl řezníkem, tu asi měl lepší vyhlídky na živobytí. V Brémách se konala svatba a z Karoline se stala paní Katzensteinová. S živobytím to asi tak slavné nebylo, protože Manus později opustil řemeslo a věnoval se obchodu, čemuž Brémy rozhodně přály. Důkazem, že se mu v nové profesi dobře vedlo, je záznam z roku 1903, kdy Manus zakoupil dům, kůlnu a sklad na velkém pozemku na Große Johannisstraße 58. Dnes už tu nic takového není, moderní obytný dům spolkl celou parcelu.

Manus Katzenstein zemřel v roce 1919 a byl pohřben na brémském židovském hřbitově v odlehlé čtvrti Hastedt. Je to poměrně malý, ale udržovaný hřbitov, který se složitě hledá. Když jsem tu byla já, drobně pršelo a ze stromu na mě pokukovala hnědá veverka. Myslela jsem, že tu s veverkou jsme jediné živé bytosti, a tak jsme si chvíli hrály. Mezi náhrobky se ale zjevil hromotluk s židovskou čepičkou, aby mě vlídně upozornil, že tu nesmím fotit. Pár fotek jsem už stejně stihla udělat. 

 

Vdovou se Karoline stala v šedesáti letech. Měla však dva schopné syny. Mladší Julius (1890 – 1946) vystudoval práva a v roce 1926 odešel do Švýcarska a později do Palestiny, kde se pod pseudonymem Josef Kastein stal známým sionistickým spisovatelem. Starší Leopold byl úspěšným obchodníkem a v roce 1938 emigroval do USA. Předtím ještě prodal dědictví po otci, dům a skladový areál na Große Johannisstraße 58. Jistě to bylo po dohodě s matkou, protože podmínky v Německu byly pro židovské obyvatelstvo čím dál tvrdší a Leopold odcházel na poslední chvíli. Představuju si scénu, jak syn naléhá na matku, aby s ním odešla, a ona nechce, protože nemá sílu ani chuť dožít v cizí zemi za oceánem. Vždyť už jí bylo bezmála osmdesát. Musely to být těžké chvíle, protože oba věděli, že se nejspíš vidí naposledy. Po odjezdu syna se Karoline uchýlila do židovského domova pro seniory na Heerstraße ve čtvrti Gröpelinger.

Budova bývalého židovského domova tu stojí dodnes. Je to úhledná vila z 20. let minulého století, kterou si brémská židovská komunita pořídila pro své staré a osamělé členy. Během Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938, kdy hořely synagogy po celém Německu, ji napadli brémští nacisté, rozbili okna a nábytek, rozkradli inventář a obyvatele dokonce na čas vyhnali. Protože životní podmínky Židů v Německé říši se stále zhoršovaly, obyvatel domova přibývalo. Často sem přicházeli, protože jejich domy byly jako židovský majetek vyvlastněny a neměli kam jít. Počátkem roku 1942 žilo ve vilce na Heerstraße asi 75 lidí.

V červnu 1942 vydal hlavní říšský bezpečnostní úřad v Berlíně rozkaz “vyčistit Německou říši od Židů”. Do prvního transportu z Brém 23. července 1942 bylo povoláno 163 lidí, z toho 70 obyvatel domova pro seniory na Heerstraße. Vlak, do kterého nastoupila také třiaosmdesátiletá Karoline Katzenstein, mířil přes Hannover do Terezína, kam dorazil 24. července. 

V Terezíně pravděpodobně Karoline patřila mezi staré lidi z Německa, kteří přijížděli bez vybavení, potravinových zásob a na místě neměli ani neznali nikoho, kdo by jim pomohl. Mnozí uvěřili propagandě, že odjíždějí do “lázní”, které pro ně Hitler dal zřídit. V dochovaných terezínských denících se o nich píše, že trpěli hladem, často prohledávali odpadky a žebrali. Jako datum smrti Karoline je uvedeno 20.8.1942, necelý měsíc po příjezdu do Terezína. 

Nevím přesně, proč o Karolině Katzenstein píšu. Je to něčím příznačné, protože my spisovatelé často přebýváme v nehmotném světě postav, jež mají svůj předobraz, který si různě domýšlíme, anebo si je vymýšlíme úplně. Ale taky máme za úkol připomínat lidi a děje a ukazovat směr, i když zrovna vede do minulosti.

Stmívá se. Beru si bundu a vycházím na balkon. V Große Johannisstraße se rozsvěcují pouliční lampy. Kolem projede bílé auto vyřvávající turecký rap a dvě holky na chodníku se něčemu řehtají. Zapálila jsem si cigaretu a taky svíčku. 

Dnes večer jsou mé myšlenky s Karoline Katzenstein, jejíž dům kdysi stával jen pár kroků odsud a která věděla o Terezíně jen to, že leží někde v Čechách. Já jsem zas před pár týdny nevěděla nic o Karoline. Kameny zmizelých spojují. Způsobují, že památka mé dávno zmizelé brémské sousedky nezůstala zapomenutá. A vůbec nevadí, že na ni dnes myslí někdo tak nepravděpodobný a málo znalý jejího skutečného života, jako já. 

Univerzita v Brémách letos slaví půlstoletí svého vzniku. Rozsáhlý univerzitní kampus tvoří soubor jednoduchých cihlových budov s dominantní stavbou univerzitní knihovny, z nichž vyčnívá maják téměř 150 metrů vysoké věže zvané Fallturm. Jedná se o světový technický unikát, který slouží zdejší vesmírné laboratoři k pokusům zkoumajícím stav beztíže. 

Do univerzitního okrsku mířím sice za tradičními výtvory činnosti literární a výtvarné, ale jsou to také unikáty. Jedná se o díla československého, sovětského, východoněmeckého, polského a maďarského samizdatu. V dobách socialismu totiž vedle oficiálního umění existovala i paralelní kultura, jejíž součástí byla ilegálně vydávaná literatura a tiskoviny. Ty navíc doplňovali exiloví vydavatelé, často emigranti, díly vydanými v zahraničí, která pašovali přes hranice do socialistických zemí. 

Co vlastně východoevropské intelektuály podněcovalo k domáckému rozmnožování literárních děl i politických textů? Nic než přesvědčení o tvůrčí svobodě, bytostný vzdor vůči režimní fazóně, možná i vztek na každodenní ideologickou maškarádu, v níž se muselo žít. Ilegální vydávání  a rozmnožování textů režim trestal vězením, a přesto se našly tisíce odvážných lidí, kteří v dnes těžko představitelných podmínkách vytvářeli, ilustrovali, ručně nebo na psacím stroji opisovali texty a celé knihy, zakázané a nežádoucí, protože myšlenkově přesahovaly režimní konvence. 

Knihovnou u nás zaměřenou na samizdat je pražská Libri Prohibiti založená roku 1990. Jejím zakladatelem a ředitelem je Jiří Gruntorád (1952), signatář Charty 77 a vydavatel samizdatové edice Popelnice, za kterou si v komunistickém vězení odseděl čtyři roky. Málokdo by ale předpokládal, že se s českým samizdatem setká i v německých Brémách. Artefakty, z nichž mnohé existují jen v několika kopiích, zde uchovává archiv Výzkumného ústavu pro východní Evropu. Sídlí v univerzitním kampusu, má však status samostatného vědeckého pracoviště. Zakladatelem a dlouholetým ředitelem institutu byl prof. Wolfgang Eichwede.

Archiv shromažďuje ilegálně vydávané tiskoviny, periodika a literaturu, ale také písemnosti různých občanských iniciativ, samizdatových dílen i exilových nakladatelství, dále výtvarná díla a fotografické i jiné záznamy o ilegálních výstavách nebo výtvarných intervencích. Jeho součástí jsou také osobní fondy a pozůstalosti. První samizdatové exempláře se objevují v Sovětském svazu už ve 20. letech minulého století, v Československu po nástupu komunistického režimu v roce 1948. Nejvíc se však vydávání samizdatu rozšířilo v 70. a 80. letech a dá se jen spekulovat, jak dalece to ovlivnilo či uspíšilo cestu zemí sovětského bloku k demokracii.

Mám skvělého průvodce. Dr. Ivo Bock pracoval v ústavu dvě desítky let. Pochází z brněnské rodiny s židovsko-německými kořeny a do tehdy Západního Německa emigroval s rodiči v 60. letech. Studoval historii, anglistiku a slavistku a do institutu nastoupil v roce 1984, krátce po jeho založení.

“Náš institut oficiálně vznikl v roce 1982, ale přípravné práce začaly už v 70. letech,” popisuje Ivo. “Hlavní roli při jeho vzniku sehráli tři politici. Československý emigrant Jiří Pelikán, jenž byl poslancem socialistické strany Itálie v evropském parlamentu, ovlivnil svého přítele, tehdejšího kancléře Willyho Brandta, aby se o vznik institutu zasadil. Němečtí socialisté této myšlence nepřáli, protože si nechtěli znepřátelit státy východního bloku. Zasáhl však brémský starosta Hans Koschnick, prominentní sociální demokrat, jehož rodina pocházela z Polska, a institut v Brémách prosadil i proti většinovému názoru ve vlastní straně.”

V knihovně vládne badatelský režim, to znamená, že se musíte předem objednat a ve formuláři vyplnit, které svazky zde hodláte prezenčně studovat. V suterénu knihovny je uložen archiv samizdatu, který je srdcem institutu a také tím, co ze zdejšího pracoviště činí unikát. V Německu totiž žádná jiná vědecky uspořádaná sbírka východoevropského samizdatu není, natož tak rozsáhlá – ta zdejší čítá kolem 50 000 svazků a listin. 

“S Jiřím Gruntorádem jsme navázali kontakt prakticky hned po revoluci,” říká archivářka Karina Garsztecka. “Jeho práci tu všichni hluboce obdivujeme. S Libri prohibiti jsme provedli i nějaké výměny věcí, které jsme měli v několika exemplářích.” Ivo dodává: “Jiřího jsem musel dlouho přemlouvat, než přijel k nám do Brém. Naše sbírka se mu líbila, hodně oceňoval například výtvarné artefakty Karla Trinkewitze.”

Projevím zájem prohlédnout si Trinkewitzova výtvarná díla, o nichž popravdě nemám ani tušení. Karel Trinkewitz (1931 – 2014) byl český spisovatel a výtvarník, po podpisu Charty 77 ho tajná policie donutila k emigraci do Německa, kde žil převážně v Hamburku. Probírám se jeho typografickými kolážemi a tajím dech. Je to pohrdavé, plné ironie a vzteku, silné jak facka, jako plivnutí do tváře. Jsou to fantastické věci, ale současně mě stiskne úzkost, protože ty Husákovy a Brežněvovy časy prostě pamatuju. 

Potom mne Ivo provádí uličkou mezi regály věnovanými československému literárnímu samizdatu. Člověk je vážně dojatý, když drží v ruce Seifertovy Všecky krásy světa s jeho osobní dedikací, přepsané na tenoučkém průklepovém papíře. Pokud si vzpomínám, jeden strojopisný přepis čítal pět kopií, protože víc než pět papírů a čtyři kopíráky se do válce mechanického psacího stroje obvykle nevešlo…Vlastně nevím, jak to vím, je to pouhý fakt v mé hlavě, který se tam dostal bůh ví jak.

Beru do ruky vysoký špalík Vaculíkova Snáře, Orwellovu Farmu zvířat… No jasně, v podobném opisu jsem ji četla poprvé! A teprve tehdy se konečně rozplynu v čase a vzpomenu si, že v 80. letech na filozofické fakultě také pár samizdatů kolovalo, půjčovali jsme si je mezi sebou, ne moc a ne nějak okatě, ale určitě jsem takhle četla Orwella i Solženicynovo Souostroví Gulag, Hrabalovo Jak jsem obsluhoval anglického krále nebo Havlovu Zahradní slavnost. Pamatuji si taky, že na jaře 1989 někdo z mého okolí propašoval z Německa Tigridova Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, nový titul z exilového nakladatelství manželů Škvoreckých v Torontu. Nevzpomenu si už, kdo z mých spolužáků popisoval, jak ve vlaku před československými hranicemi nastrkal zakázané knížky do odpadkových košů, aby je po přejezdu zase vyndal a ukryl do batohu. 

Ivo mi vysvětluje metodologii třídění samizdatového fondu a jeho rozdílné charakteristiky podle zemí vzniku. “Například jsem srovnával ruský, polský a český samizdat. Český samizdat je silně institucionalizovaný. Byl pečlivě vydáván, existovaly jednotlivé edice se svými zodpovědnými redaktory, byla tu i pestrá paleta periodických titulů. Sovětský samizdat je oproti tomu hromada papírů. Žádné vazby, žádná úprava, v rozmnožovaných rukopisech se klidně i škrtalo, ilustrace se vyskytovaly jen okrajově. Ale v této úpravě kolovala i díla významných či dokonce světoznámých autorů jako Solženicyna, Platonova nebo Siňavského. Polsko je co do ediční pečlivosti někde mezi Ruskem a Československem, ale v publikační činnosti je daleko rozsáhlejší, žánrově, počtem titulů i počtem autorů. To samozřejmě souvisí i s velikostí země.”

Do roku 1989 ústav přicházel k samizdatu nejrůznějšími cestami. V případě Československa to byli hlavně jednotlivci, exulanti, kteří něco  přivezli a věnovali to institutu, některé exempláře se pašovaly přes západoněmecké velvyslanectví v Praze.“Po roce 1989 už byl samizdat historií, ale dostali jsme hodně významné věci. Asi rok zde v Brémách pobývala paní Zdenka Phillipsová, která byla přepisovatelkou samizdatu, konkrétně téměř všech titulů edice Petlice, ta nám věnovala několik desítek exemplářů. Mnoho přírůstků máme od Jiřího Gruši nebo Jiřího Lederera. Vydavatelem i sběratelem samizdatu byl také Vilém Prečan, který po emigraci do Německa založil Československé dokumentační středisko nezávislé literatury.”

Brémský institut na přelomu století připravil rozsáhlou výstavu samizdatu zemí bývalého sovětského bloku, která se představila v Bruselu, v Berlíně a nakonec i v roce 2002 v Praze v Národním muzeu. Pražskou výstavu zahájil prezident Václav Havel spolu s německým prezidentem Johannesem Rauem. 

Je načase nějakou pořádnou výstavu samizdatu zase udělat. Vždyť od té poslední uplynulo skoro dvacet let, což představuje celou další generaci nezasaženou samizdatem, a dějiny, jak známo, neznalost vlastní minulosti neodpouštějí.

Hlavní město kávy

Dnes se nebeské oko nad Brémami rozsvítilo, až bolelo do očí, skoro jako návrat do léta, ale to zas ne, bylo pořádně chladno. Mám u svého pokojíku balkónek, kam ráno v bundě vycházím psát s notebookem na kolenou. Popíjím u toho kávu, samozřejmě zdejší a skvělou. Protože i mí sousedé mají balkónky nebo aspoň okna, vůně kávy v tom ranním čase ovíjí celý dům. Bydlím v okrsku Alte Neustadt, to je přes řeku Vezeru naproti historickému městu. Čtvrť je to docela klidná, s ulicemi dvou nebo třípatrových domků, ty nejstarší jsou z počátku století. Je to jedna z lokalit, kam se město přirozeně rozšiřovalo po zbourání starých hradeb, takže v okolí jde najít pozůstatky typického brémského průmyslu 19. století, které mne baví objevovat. 

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 1blog3.jpeg.

Jako třeba starou továrnu čokoládovny Hachez, která nese jméno svého zakladatele. Dnes je opuštěná, výrobu přestěhovali jinam a areál nejspíš padne za oběť nové zástavbě. Nicméně luxusní značkovou prodejnu Hachez najdete ve starobylém domě naproti radnici a prodávají tu i tenké malé čokoládky ve tvaru lístečků, které se vyrábějí nepřetržitě už od roku 1923. Chutnají skvěle.

Obchod s kávou, čajem, kakaovými boby, ale i bavlnou, čajem, rýží a tabákem byl pro historické Brémy klíčový. Zboží ze zámoří, které přicházelo do Evropy přes brémský přístav, vysloveně čekalo na to, aby zde bylo také zpracováno, což se začalo dít už počátkem 18. století. V případě kávy to ale bylo později, ta má v Brémách tradici jen o něco málo víc než stoletou. Už ve dvacátých letech minulého století tu ale bylo na 250 pražíren kávy a některé ze značek zde dodnes sídlí: Melitta, Kaffee HAG, Tassimo či EduScho (dnešní Tchibo). 

Snad nejslavnější brémskou značku kávy vybudoval Johann Jacobs (1869 – 1958), který svou pražírnu otevřel v roce 1907. Nabízel rovnou deset různých kávových směsí, což byla na tu dobu velkolepá nabídka, a jeho rychlí kurýři na bicyklech doručovali čerstvě upraženou kávu po Brémách. V 60. letech už jeho syn Walter provozoval rozvoz kávy tisíci nákladními auty po celém Německu. Jacobs je dnes jedna z nejbohatších německých společností a potomci zakladatele jsou významnými mecenáši, přímo v Brémách dokonce založili soukromou vysokou školu Jacobs University Bremen. V historickém centru má Jacobs velký dům s dochovanou historickou čelní fasádou, zezadu se jménem svého zakladatele, v němž je dvoupatrová kavárna s malou pražírnou. 

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 3blog3.jpeg.

Überseestadt

Za historií zpracování kávy je ale třeba vydat se do brémského okrsku Überseestadt, kdysi vyhrazeného velkým průmyslovým areálům. Bylo kolem poledne, slunce svítilo, tak jsem vzala batoh a vydala se do Überseestadtu pěšky. Pečlivým prostudováním mapy jsem nabyla dojmu, že je to místo pohodlně dosažitelné po vezerské náplavce. Taky jsem viděla, že kdybych po proudu Vezery šla nějakých 60 kilometrů, dojdu až do Bremerhavenu, obrovského přístavu ve vezerské deltě, který staré přístavní Brémy v novém věku nahradil, ale to jsem z pochopitelných důvodů zavrhla. Ostatně pěší putování náplavkou mi začalo jít na nervy už tak po dvou, třech kilometrech, je to hodně monotónní, kolo by samozřejmě bylo mnohem lepší. Závistivě sleduju kolaře, kterých po náplavce jezdí docela dost, stejně jako v ulicích, kde mají vyhrazené široké červené pruhy na chodnících. Brémští kolaři jsou civilové, často i senioři, kteří jezdí v normálním oblečení a bez helmy a v košících mezi řídítky vezou nákup nebo psa, protože placaté Brémy jsou pro kolo ideální a bezpečný terén. Nicméně já kolo nemám, takže jsem šla po náplavce až do míst, kde bez varování končila obrovským areálem společnosti Kellogg’s, výrobce kukuřičných lupínků, kde panoval čilý stavební ruch a bylo tu všechno, co k tomu patří: bagry, jeřáby, dělníci. Později jsem se dočetla, že tu vzniká nová obytná čtvrť, ale gigantické silo Kellogg’s zůstane stát jako monument minulých časů. 

BREMEN, 01.08.2021, Urban Gardening, Gemüsewerft auf dem ehemaligen Kellogg’s Gelände auf der Überseeinsel © Joerg Sarbach

Přes stavbu se dalo projít i projet vyhrazenou stezkou, a tak jsem kráčela pořád dál, Vezeru po levici, mezi všelijakými brownfieldy, kolem zpustlých továren a rezavých kolejí pro nákladní vlaky, které kdysi zajížděly přímo do fabrik. V jednom nevyužívaném pivovaru byla vietnamská jídelna a na různých místech člověk potkával koutky a koutečky s polámanými židlemi a dřevěnými květináči s kytkami pro neviditelné obyvatele těch zapomenutých míst, pro členy zvláštních komunit, které tam nějakým způsobem přežívaly. 

Záplatovaná asfaltka mě svedla do nějaké dosud činné fabriky a vzadu byl najednou definitivní konec, za drátěným plotem jen řeka a líné volavky natahující krky a kormoráni na zablácených březích. Vytáhla jsem mapu a viděla jsem, že stojím na jednom z protáhlých mysů Vezery, na takovém divokém zubu, a že nejlepší bude se asi o kilometr vrátit a zahnout doleva na pevný břeh. Ale to už se ke mně řítila ostraha, zas tak moc argumentů neměli, protože žádné “nepovolaným vstup zakázán” nikde nebylo. Nicméně mě vyvedli s přátelským pokynem nach links, což už jsem věděla i bez nich. Rickmers Reismuhle, jmenuje se ta továrna. Dočetla jsem se, že před dvěma sty lety na divokém zubu řeky stával parní mlýn na rýži, který později získal pan Rickmers, kromě jiného zakladatel vlastní lodní společnosti, jež mu přivážela pěkných pár miliónů pytlů rýže ročně. Dnes je Rickmers Reismuhle jednou z největších společností na zpracování rýže na světě.

Nach links byla potom převážně nová zástavba, v jejímž stínu přežívaly ty pozoruhodné průmyslové pustiny vklíněné mezi čas “před” a “po”. Průmyslové areály se tu doslova před očima mění v moderní čtvrti s kancelářskými budovami a luxusním bydlením, podobně jako u nás pražský Karlín, Smíchov nebo Holešovice. 

Věděla jsem, že kdesi o pár kilometrů dál ještě dožívá vysloužilá fabrika Kaffee HAG průmyslníka Roselia, iniciátora brémské umělecké uličky Böttcherstraße, a protože jsem se Ludwigem Roseliem už hodně zabývala, cítila jsem jako profesionální nedostatečnost, že jsem Kaffee HAG na vlastní oči neviděla. Mapa mi ukázala, že je ještě asi tři kilometry vzdálený, ale bloudění už mě nebavilo, tak jsem potupně využila tramvaj, konkrétně trojku, která mě dovezla až téměř na místo po perfektně rovné přímce. A stál tam – úžasný pamětník, ročník 1906, také on vklíněný v čase “před” a “po”. Protože i Kaffee HAG čeká velká rekonstrukce a změna účelu: z pražírny kávy na jakési unifikované a moderní multifunkční centrum.

Cihlové budovy areálu mi ze všeho nejvíc připomínají pražské holešovické výstaviště, bývalá jatka. V ohromných industriálních budovách přebývá pár dílniček a prodejen, jedna s jízdními koly. A velké překvapení na závěr: na samém konci areálu se schovává malá pražírna značky Lloyd s útulnou kavárnou. Je to až dojemné, takový prcek v opuštěném molochu, a přesto Lloyd dokázal Kaffee HAG rozžít řemeslem, které se tu ještě nedávno ve velkém provádělo, a vůní čerstvě pražené kávy, kterou jsem cítila poprvé a udivilo mě, že voní spíš jako čokoláda.

Do pražírny, která sousedí s kavárnou, by mě samozřejmě nepustili, ale kapku víc jsem rozevřela pootevřené dveře a udělala jsem aspoň fotku provozu s pytli sklizené kávy čekajícími na zpracování. V kavárně Lloyd jsem si koupila kafe a vychutnávala jsem si ho venku, s výhledem na industriální krajinu. Provedla jsem taky větší nákup, protože malé firmy se mají podporovat a zvláště ty, u nichž člověk chápe, že mají smysl, že někam směřují a navíc něco připomínají a současně proměňují. 

Böttcherstraße je stometrová ulice v těsné blízkosti hlavního náměstí brémského Alte Stadt. Neznalý ji buď mine, což je věčná škoda, anebo ji pojme jako turistickou enklávu se zvláštní architekturou, zahlcenou obchůdky se suvenýry, od mýdel po umělecké sklo, kam se vnoří opojen přemítáním nad vhodnými dárky z cest. Znalci však vědí, že Böttcherstraße je unikátní projekt německé expresionistické architektury s pohnutými osudy jeho strůjce i hlavního tvůrce.

Bezkofeionový král

Na počátku téměř stoleté historie Böttcherstraße stojí německý obchodník s kávou a vynálezce Ludwig Roselius (1874 – 1943). Připojil se k rodinné firmě na dovoz koloniálního zboží a kávy a po otcově smrti převzal celý obchod. Jako první na světě vyvinul kávu bez kofeinu a v roce 1906 založil společnost Kaffee HAG na její výrobu. Záhy expandoval po celé Evropě. Bezkofeinová káva se tehdy stala luxusní a módní novinkou vyšších tříd, v Německu i proto, že perfektně vyhovovala stále populárnějším myšlenkám národního socialismu, neboť vzorný árijec holdoval tělocviku a zdravému životu bez alkoholu, cigaret i kávy. Ostatně Roselius byl příznivcem a podporovatelem NSDAP a obdivovatelem Hitlera, přestože do strany nikdy nevstoupil. Kaffee HAG zásobovalo svou “zdravou” kávou některé velké nacistické akce, například setkání členů Hitlerjugend v Norimberku v roce 1936, ale stejně tak její popíjení patřilo k bontonu ve všech salónech a lepších kavárnách tehdejšího Československa. Ale žádná nostalgie, značka HAG existuje dodnes a v Brémách po ní zůstal velký, dnes už opuštěný výrobní areál, který čeká na své další využití.

Rodin, Gaudí i art deco

První dům na Böttcherstraße zakoupil Roselius ještě před první světovou válkou a učinil z něj sídlo své firmy. Posléze skoupil celou ulici a přesvědčil brémské radní vizionářským plánem na vybudování umělecké kolonie pro řemeslníky, sochaře a výtvarníky s přilehlými dílnami a ateliéry, byty a domy ve stylu severoněmeckých cihlových budov. V letech 1922 – 1931 Roselius boural a přestavoval, až postupně přebudoval ulici v unikátní symbióze tradiční severoněmecké a expresionistické architektury. Velkým pomocníkem mu v tom byl sochař, malíř a architekt Bernhard Hoetger (1874 – 1949).

Hoetger po studiích strávil sedm let v Paříži, kde ho uhranula tvorba Augusta Rodina. V Rodinově ateliéru se seznámil s mladou německou expresionistickou malířkou Paulou Modersohn-Becker a zabýval se také díly architekta Antoniho Gaudího. Všechny tyto vlivy jsou jasně čitelné ve výtvarných i architektonických odkazech celé Böttcherstraße, i když na projektech několika domů pracovali jiní architekti. Sám Hoetger byl vyznavačem expresionistického směru, který bez ohledu na konvence vyjadřoval osobní pohnutí umělce i dynamiku tehdejší společnosti a jejího rychlého vývoje. Expresionismus měl obrovskou odezvu právě v Německu a zdejší výtvarné scéně vévodil před i po první světové válce. Z malířství se rozšířil do sochařství, architektury, designu, fotografie a filmu. 

Na Roseliovu objednávku Hoetger postavil v Böttcherstraße dva expresionisticky laděné objekty, největší architektonická díla své kariéry: Paula-Becker-Modersohn-Haus (1927) a palác Atlantis Haus (1931).

Dům Pauly Modersohn – Beckerové slouží jako památník jejího díla, uchovává největší sbírku jejích obrazů na světě. 

Atlantis Haus se nachází na opačném konci ulice. Roseliovou filozofií bylo podpořit myšlenku, že bájná Atlantida se nachází na dně Severního moře a byla obývána germánskými kmeny, což mělo dokázat nadřazenost německé rasy. 

Atlantis Haus je dnes součástí hotelu Radisson Blu, do jehož nitra jsem pronikla přes recepční stráž rázným krokem a s kamennou tváří. Podařilo se mi nalézt a nafotit skvostné Hoetgerovo točité schodiště ve stylu art deco, které se vine kolem zavěšeného světelného objektu. Věděla jsem, že ve třetím patře se nachází to nejlepší z paláce Atlantis, Himmelsaal neboli Nebeský sál. Ale jeho dveře byly beznadějně zamčené. Vědoma si však pohádkových naučení o nápomocných postavách, které jsou po ruce vždy a všude, vyhledala jsem a přesvědčila nějakého uklízeče, aby Nebeský sál odemkl a nechal mě tam chvíli rozjímat a fotografovat. 

Byl to úchvatný umělecký, a snad i duchovní zážitek. Himmelsaal má stropní klenbu vyskládanou z modrých a bezbarvých skleněných dlaždic do dekorativní mozaiky připomínající mýtické písmo. Dojem svatyně umocňuje čelní stěna se symetricky umístěnými monumentálními geometrickými reliéfy. Hoetger zde navrhl každý detail, včetně mříží na radiátory v podobě kruhových abstraktních kompozic. Směla jsem vystoupat i do kouzelného prostoru vyvýšené galerie s kupolí. 

Díky, neznámý uklízeči, a Hoetgerově umění má úcta. 

Ideje Ludwiga Roselia 

Koncepci a ideji Böttcherstraße se Roselius pečlivě věnoval. Všechno zde má své místo, svůj smysl a nějaké poselství. Mottem celé umělecké kolonie je řemeslná práce, obchod a umění. Historickým středem ulice je Roseliův dům, kam mecenáš jako výraz respektu k řemeslnému odkazu předků umístil muzeum se sbírkou dolnoněmeckého umění. Jiný dům je nazván U sedmi líných, podle pověsti o sedmi rolnických synech, kteří se vyhýbali práci tak, že cestovali po světě a získávali technické vynálezy usnadňující těžkou práci. 

Dva z největších nově zbudovaných domů jsou právě Atlantis Haus a jeho protějšek Robinson Crusoe. Fiktivní postava Robinsona byla podle Roselia výborným symbolem dobrodružného a průkopnického ducha, navíc dle Defoeova románu byl Robinson synem brémského obchodníka jménem Kreutzner, který se uchytil v Anglii a jehož jméno tam znělo Crusoe. Bezkonkurenčně turisticky nejpřitažlivější je Haus des Glockenspiels, dům se zvonkohrou, před kterým v určené časy dychtivě postávají hloučky turistů. Dvakrát až třikrát denně podle sezóny tu zahraje své melodie třicet zvonů z míšeňského porcelánu usazených ve štítě, zatímco v přední části domu se otáčí deset vyřezávaných dřevěných panelů zobrazujících slavné dobyvatele oceánu. 

Zvrácené umění 

V roce 1935 byla Roseliova Böttcherstraße napadena místní nacistickou stranou jako projev nežádoucího umění. O rok později byla i tvorba Pauly Modersohn-Becker označena jako zvrácená a celý soubor Hoetgerových budov v Brémách za monument zvrhlého umění. Aby svůj projekt zachránil, Roselius ho prohlásil za jakýsi skanzen toho, jak umění nemá vypadat, vstup do uličky dal osadit zlaceným reliéfem od Hoetgera s námětem Světlonoše a městské radě vysvětlil, že se jedná o alegorii Hitlerova vítězství nad silami temnoty. Nepomohlo to. Na norimberském stranickém sjezdu v září 1936 sám Hitler  “tento druh kultury Böttcherstraße“ ostře odsoudil a umělce Hoetgera dal vyloučit z NSDAP. A přitom Hoetger tou dobou již pobýval v Berlíně, očekával uznání a vstup mezi elity nově vznikající nacistické vlády… 

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 7bott.jpg.

Nacisté totiž expresionismus jako takový považovali za degenerovaný umělecký směr, dokonce v roce 1937 se expresionistické artefakty společně s díly ostatních pokrokových výtvarných směrů staly součástí výstavy Entartete Kunst – Zvrhlé umění, která putovala po Německu a Rakousku s cílem zesměšnit umělce a jejich díla. Pravdou však je, že mnohdy způsobila pravý opak. 

Mecenáš a vizionář Ludwig Roselius zemřel roku 1943. Byl alespoň ušetřen pohledu na svou milovanou Böttcherstraße v troskách, v nichž se ocitla po těžkých náletech na Brémy v roce 1944. Po válce byly budovy opraveny společností Kaffee HAG a později v 60. letech byly různě architektonicky upravovány. Celou Böttcherstraße kromě budovy Atlantis v roce 1989 zakoupila Sparkasse Bremen, brémská spořitelna, a učinila z ní majetek své nadace. Na druhou stranu by dnes byl Roselius jistě potěšen neutuchajícím zájmem návštěvníků a čilým obchodním ruchem, který zde panuje.

Brémská poutnice

Světlo v Brémách je po ránu bledé a obloha jako slepé oko. Postupně se jednolité nebe projasňuje a matně září jako mléčná žárovka, slunce se prodere tou bělostí až odpoledne, někdy taky vůbec. A tak je to zatím každý den, pokud dokonce jemně neprší, ale je teplo, deštík je vlídný a dá se v něm být i jít. 

Budu teď v Brémách celý měsíc díky laskavosti Pražského literárního domu a brémské Porta Bohemica, které pořádají autorské pobyty pro české spisovatele. Obě instituce jsou si dobře vědomy situace spisovatelů v Česku, z nichž si drtivá většina nemůže dovolit věnovat čtyři týdny pouhému psaní, protože si taky musí vydělávat na živobytí. Ale možná ještě hodnotnější než darovaný čas je vzdálenost, geografická a hlavně mentální, která teprve člověku umožní soustředěnou práci, ať už na nedokončeném, rozpracovaném, nebo novém rukopisu. Jeden takový rozpracovaný mám s sebou. Ale ještě jsem se do psaní nevnořila úplně, cítím, že nejprve potřebuju vnímat a osahat si město, kde teď budu. 

S měsíčním pobytem na jediném místě nemám zkušenost. I když ten časový rozměr je podobný mým poutím do Satiaga de Compostela, z nichž nejdelší trvaly pět týdnů. Jsem teď poutnice v Brémách, řekla jsem si, a je to opravdu v mnohém podobné i přes stabilitas loci, stálost místa, jak to mají někteří řeholníci, když při vstupu do řádu slibují setrvání v jediném klášteře. 

Podobně jako poutník procházím město mluvící ke mně povědomým, ale cizím jazykem. Objevuju jeho topografii – tady se dá jíst, tady skrýt, sem se ještě vrátím. Pozoruju zvyklosti místních – se svým školáckým auf wiedersehn neobstojím, čuuuuus, zpívají mi prodavači v  obchodech na rozloučenou. Nemám sice v batohu bedekr jako na poutích, ale mapu jo. Ostatně bedekry detailně popisující trasy do Santiaga jsem vždycky měla v němčině, protože anglické nebyly k dostání a české už vůbec. 

Dovoluju si tvrdit, že starobylým městům už předem rozumím. Jeden z důvodů jsou právě výpravy do Santiaga, kdy člověk prošel desítkami historických měst. Ovšem přicházet k městu z dálky a pěšky je něco úplně jiného, než se bez varování ocitnout na cizím vlakovém nádraží. To po ránu jdete lesem nebo mezi poli, na obzoru vyroste chvějivá silueta města a zdá se na dosah, za hodinku tam budu, pomyslíte si. Ale pak kráčíte několik dalších hodin a město je pořád vzdálené, snad je to opravdu přízrak, napadá vás, protože ve žhavém španělském vzduchu o různá zjevení není nouze. Konečně pole a lesy vystřídají nehezké aglomerace s projíždějícími kamióny, procházíte okrsky vesnických stavení a zahradních vilek, a pak uvidíte románské a gotické věže kostelů a víte, že centrum města je blízko.

Když přijedete vlakem do Brém, tahle je zkušenost samozřejmě na nic. Mne ale půlstoletí života na Starém Městě Pražském a nakonec i má hluboká vášeň pro středověká města vycvičily ve stopování a odkrývání minulosti, nedávné i vzdálené, a to je bonus, který se počítá. Protože každé evropské historické město vykazuje stejné schéma: kostel nebo rovnou katedrála, náměstí a radnice, hradby nebo jejich pozůstatky. Pokud chcete jakékoli město pochopit, je třeba začít v centru a v soustředných kruzích postupovat směrem k jeho okrajům. A odtud samozřejmě dál, do dalších čtvrtí, které bývaly samostatné a město je po zániku vlastních hradeb postupně spolykalo. 

Ve středověku bylo město často zobrazované jako živý organismus. V lidské podobě ta zobrazení vypadala tak: srdce – kostel či katedrála, hlava – radnice, žaludek – trh nebo tržnice, žíly a tepny – hlavní ulice. Oproti Praze centrum Brém tepe tlumeně, ale pevně. Malé množství turistů je jistě důsledkem covidové pandemie, ostatně i v Brémách se ve vnitřních prostorách dosud nosí roušky a číšník v restauraci kontroluje potvrzení o očkování, než vás pustí ke stolu. 

Srdcem přes tisíc let starých Brém je katedrála svatého Petra, mohutná a velkolepá, ale poněkud strohá zvenčí i zevnitř, protože je protestantská jako většina kostelů tady na severu. Tudíž houfy kamenných světců, jejich měkké náruče a řasnatá roucha se nekonají, ani zlaté a stříbrné vybavení. Je v tom pojetí jistá pragmatičnost a hlavně výraz ideje, že Bůh je cosi vážného a seriózního, žádná sranda. 

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 4-brecc81my-2.jpeg.

Hlavou starobylých Brém je fantastická, 600 let stará renesanční radnice, opravdu výstavní kousek překypující zdobností, spolu s pětimetrovou sochou kamenného Rolanda, strážce městského pořádku, kterého Pražáci znají v mnohem skromnějším provedení Bruncvíka z Karlova mostu. Na prohlídku radnice se musíte objednat v infocentru a při vstupu je rovněž pečlivě kontrolováno očkování. Nicméně ohromný zasedací sál z konce 17. století, vyzdobený bohatými řezbami a modely obchodních lodí, které městu přinesly obrovské bohatství, stojí za to.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 2-brecc81my-2.jpeg.
Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 6brecc81my-2.jpeg.

Brémský historický okrsek má oválný tvar. Na straně jedné ho ohraničuje široká řeka Vezera, na opačné straně obchodní třída Am Wall, která stejně jako pražské Příkopy vyrostla na zaniklých hradbách. Přesnou linii brémských hradeb dnes kopíruje vodní kanál ve tvaru poloviční hvězdy obklopený romantickým parkem, takovou protáhlou Stromovkou, s posledním dochovaným větrným mlýnem.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 5-brecc81my-2.jpeg.

Řeka Vezera je ovšem v historii Brém to nejdůležitější. Nebýt řeky a lodního obchodu, který Brémy zejména v 17. století přivedl k vrcholnému rozkvětu, nemohli bychom obdivovat ani pozůstatky jeho dávné velkoleposti. Záměrně píšu “pozůstatky”, protože opulentnost historických Brém nenávratně vzala za své za druhé světové války, kdy město zasáhlo celkem 173 spojeneckých náletů – zdejší loděnice byly strategickým cílem. Jak to známe z Drážďan, Berlína nebo Norimberka, i Brémy proto vykazují nelogické proluky ve starých masách ulic, také v samotném Alte Stadt, kde jsou měšťanské domy bez výstrahy střídané strohým tvaroslovím činžáků a moderních budov, dokonce celých prostranství a náměstí. Nicméně novodobá architektura je citlivá, výškově i co do materiálu sedí k rezavě cihlové klasice dochovaných loďařských domů, a člověka ani trochu neštve.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 1brecc81my-4.jpeg.

Psala jsem už, že poutnice sleduje topografii, bezděčně eviduje možná přístřeší a skrytá místa. Takže za těch pár dní už vím, že nejdostupnější toalety v centru jsou v obchodním domě Karstadt (kterému má mysl umíněně přezdívá Karlmarxstadt), nejlepší supermarket je REWE a nejkrásnější zkratka do centra vede přes alej stoletých platanů podél řeky. A byla to ryze poutnická intuice, která mne zavedla na malý dvorek vedle katedrály, do rajské zahrádky se sochou svatého Jakuba – poutníka. Brémy totiž leží na německé trase svatojakubské cesty do Santiaga. Dala jsem si tam kafe a byla jsem tím prolnutím světů tak unešená, že jsem číšníkovi místo danke řekla po španělsku gracias.

Takže genau, teď jsem brémská poutnice.

17

Pitomější sen neznám.

Za pár dní jsem měl čtení. Já česky. Přátelé ze spolku německy. Dozvídám se, že překlad mé prvotiny Tichý společník od kamarádky z Žitavy není úplně ok. Má oproti originálu rezervy. Aspoň těmto dvojjazyčným Čechům to tak připadá. No, to teď nevyřeším.

Jdeme na rozlučkový oběd, u kterého o sobě Věra Harmsová prohlásí, že je pražka a někdo jí ten patvar vyčte. Ona se diví, po půl století v Německu to považovala za existující české slovo. Poté někdo jiný zase opraví někoho jiného za chybu v Němčině. Že by úděl emigrantů? Věra mi objedná jedno z nejzajímavějších jídel v mém životě – námořnickou lahůdku. Matesy s bramborovou kaší smíchanou s mletým hovězím. Jsem za to rád. Možná jídlo bude tím posledním proč cestovat, až budou domy i lidé namixovaní tak důkladně, až ztratí originalitu.

Ráno zjišťuju, že pohled do ledničky ve mně probouzí nostalgii. Už nemusím na nákup. To, co tu je, na poslední den vystačí, víc tady už nesním. Můj pobyt v domečku se krátí.

 

PG, Bremerhaven, listopad 2018

15

            Doma jsme koukali na Sherlocka, tláskali buráky, keksy a pudink. A pak jsme ještě nešli spát, protože Míša jede zítra už domů a mě tady bude čekat už jen pár posledních dní.

            Ráno jsem zjistil, že se mi zdálo pokračování starého dětské snu o pánovi, co nebyl kompletní, ale jen hlavou… a že houby záleží na tom, jestli je to pravda, protože nikoho nenutím, aby tomu věřil.

 

16

            Pánbůh, tentokrát ten skutečný a ne porodník – se kterým si ho všichni první vteřiny života pleteme, se usmíval.

            Jenže já ho vnímal jako rozostřené a potrhané puzzle, před očima mi totiž pořád jiskřily výboje a blesky z lampy, která dokázala udělat z půlnoci den a kterou jsem právě prolétl.

            Sotva ty mžitky ustaly, sotva duhové fleky přestaly útočit na mou sítnici jako bublinky sodovky na chřípí nosu, spatřil jsem tvář, která nebyla tváří. Tvář, kterou nešlo zobrazit, ne snad protože by to byl hřích, ale prostě proto, že to nešlo.

            „Je po mě?“ zeptal jsem se Ho.

            „Schválně – co bys řekl, balónku?“ zeptal se namísto odpovědi.

            „Že jo. Že je.“

            „Správně seš tuhej,“ přikývl. „Ale docela mě to mrzí. Původně jsem měl v plánu zbavit tě té příšerné existence daleko dřív, ale když sem viděl, jak si to užíváš, co všecko umíš s jazykem, a tak,“ odmlčel se, nejspíš hledal slova, která neraní, ale to kvůli mně rozhodně nemusel – alibistická korektnost byla totiž tím, co mě poslední dobou odcizovalo mé milé, byla důvodem, proč jsem se na útočníkovu nohu přikulil v takovém úhlu, abych měl jistotu, že poletím, co nejdýl. Chtěl jsem si vyvětrat hlavu po jedné z našich nočních hádek.

            Bůh mi četl v duši, a tak souhlasně pokýval hlavou: „No, prostě jsi mě začal bavit, vole.“

            Zapýřil jsem se skromností: „Tak to dík.“ Něco mi blesklo hlavou: „A kterej vy jako ste – ten náš Bůh, co má mladýho Ježíška, ten Mohamedánskej, nebo nějakej jinej?“

            „Pokud si dobře pamatuju, tak tadle parta mi neříká nic. Mě tohle nikdy moc nezajímalo. Víš, všechny ty vaše proroky a svatý, ty já posílám rovnou do pekla, nedokážu se na ně dívat, ani je poslouchat, takže o náboženství vím kulový. Oni by všichni chtěli, abych existoval podle jejich představ! Zakázali by většinu zábavných a dobrých věcí, které sem stvořil. Jenže proč bych je, sakra, tvořil – kdybych je pak hned zas zakazoval? Copak jsem idiot, Balónku?“ Zazubil se a pokračoval: „No, a tak do všech těch papežů, imámů a rabínů a kdoví jaké ještě verbeže, co jich kdy bylo, píchají čerti vidlema, navěky. Teda, až na výjimky.

            „Výjimky?“

            „Jo. Ti jsou zábavní. Umřou. Objeví se tady. Na sobě ty srandovní kněžské oblečky a koukaj do země. Nikdo z těhle se mi nepodívá do očí. A víš proč? Je to prostý.“

            „Ne. Proč?“

            „Protože maj tajemství, který celej život úzkostlivě tajili. Přede všema. Sou tajný ateisti, Balónku. Ti nikdy s ničím nevotravujou. Teda občas jo, ale málokdy. Taky si mě většinou nijak nepředstavovali a nikdy moc neříkali, že něco dělaj mým jménem… a tydle věci. Ono, představovat si mě, a pak tvrdit, že něco konáte mým jménem, to je ten největší hřích, to je vyložená drzost! Já sám bych si nikdy nedovolil jednat jménem kohokoli z vás, dal jsem vám svobodnou vůli! Tak, kde vy berete tudle drzost? Hele – váš úkol, lidskej úkol na Zemi, není najít nějakýho Boha, nebo jinej navoněnej, ale umělej, života neschopnej koncept, ale hledat člověka, nehledat věčnost, ale pochopit smrdutou dočasnost, chápeš to?“ Rozohnil se, až si sám začal připadat směšný, tak raději přibrzdil. „A proto je miluju, nekorektní ateisty, Balónku. A fakt nechápu, proč do všech svých nesmyslů, sakra, taháte pořád i mě?“

            „Hmmm, to bylo něco z teologie, žejo, co ste tu teď povídal, žejo? V tom já se nevyznám.“

            „Já taky,“ řekl Bůh. „Chceš zpátky na zem?“

            Vytřeštil jsem oči a zakoktal: „To by šlo?“

            „Proč ne? Jsem všemohoucí.“

            S tím jsem neměl odvahu nesouhlasit: „Jenže, já… já vlastně nevim. Leda…“ napadlo mi: „… leda kdybych byl tentokrát kompletní. Jestli jako víte, co tím myslím?“

            „Jasně. Chtěl by sis zapíchat, viď? To je to nejlepší, co jsem vymyslel. To ostatní stojí vedle toho plus mínus za hovno,“ vyslovil se se zvláštním, nepatřičným smutkem.

            „Tak… to jo! To určitě jo!“ přitakal jsem horlivě.

            „Ale nebude to zadarmo,“ přimhouřil oči, „Balónku.“

            Znejistěl jsem.

            „Nějaký ten handicap ti přeci jen do začátku poskytnu – abys měl s čím bojovat.“

            „Aha…“ posmutněl jsem, „a jaký? Něco s tělem? Nebo snad s hlavou? To bych dost nerad!“

            „S hlavou,“ řekl sice s jistým soucitem, ale rozhodně. „S hlavou.“

            „A sakra.“

            „Budeš komunista.“

            „A sakra.“

14

            Mám ve zvyku říkat Míši – Mišáku. Někdy. Večer po projížďkách městečkem, sedí tedy Mišák u notebooku a dělá něco do školy. Já vařím. Těstoviny myslím. Když vtom zazvoní zvonek. V 9 večer, tady na břehu poloslané vody, kde nikoho neznám?

            „Mišáku, kdo to může…“ jdu otevřít.

            Pod schůdky, před dveřmi do domečku stojí vysoký chlapík, přes 60 určitě.

            „Guten Abend,“ zdravím. „Do you speak english“?

            Příchozí však promluví česky: „Dobrý večer. Já jsem Myšák.“

            A jde dovnitř. Dozvídám se, že zařídil v místním tisku reklamu na mé čtení, a tak se přišel podívat. Omlouváme se, že nemáme ani to kafe, protože dneska neděle byla a my nevěděli, že v neděli se tady v obchodech nedělá. Míša dělá panu Miszakovi, jak se dozvídáme, že se doopravdy jmenuje, čaj.

            A on nám vypráví – jak se narodil ve 40. letech v Argentině, jak jeho tatínek, opravář hudebních nástrojů ve vládní vojenské kapele, potkal jednou na chodbě paláce pana Peróna a stal se jeho kamarádem, jak ho pak, když byl maličký, vychovávala a houpala na klíně Evita… Je to pravda a nám z toho běhá mráz po zádech. Podáváme čaj chlapíkovi, kterého hladila po vláskách Evita! A jehož tatík byl v té poválečné době tak naivně věřící komunista, až se pohádal s kamarádem Perónem o výhodách tohoto konceptu tak silně, že se rozhodl přesvědčit nevěřícího druha experimentem. A aniž by tenkrát tušil, že každý systém lidského soužití, který vychází z člověkem vymyšleného a tedy umělého konceptu, vede nutně do pekla slepé uličky, odjel i s rodinou do, sotva rok, poúnorového Československa a namísto slušného přivítání se dočkal kriminálu. Komunisti, jeho ideál, mu totiž zabavili naspořené pesos, a když o ně žádal, se zlou se potázal. A když ho pustili, neopravoval už hudební nástroje pro Evitinu vojenskou kapelu, ale traktory pro kolektivního rolníka. Ne v Buenos Aires ale v Šumperku. Mladý Miszak, pokřtěný ještě v Argentině podle vzoru Pedro – Vladimiro, vystudoval na výtvarníka, dělal asistenta Jiřímu Trnkovi, hrál v kapele Bodláci, která dělala předskokana Manfred Mann´s Earth Bandu, a zapletl se do dění v 68., osobně se znal s představiteli pražského jara… a protože měl pořád Argentinské občanství, byl po invazi vyhozen ze země. V Saint Tropez kamarádil s Bardotkou, ale neprovdala se za něho, že byl chudý. Teď má atelier na Schillerově ulici v Bremerhavenu, krásně kreslí, navrhuje interiéry, které pak vyrábí jeho dílna v Šumperku.

            Tohle všechno jsme se dozvěděli ani ne za hodinu. Pak nás pan Miszak pozval k sobě a jak se zjevil, odešel.

            Druhý den udělal čaj on nám. A my doufáme, že se s ním ještě setkáme. Zapomněl jsem se ho zeptat, jestli byla skutečná Evita hezčí než Madonna. 

            Když jsme se vraceli z návštěvy na Schillerově ulici, která ústí do nejstarší červeně cihlové dělnické čtvrti, která se po volebním vítězství přesolené polévky zmetka AH v městečku zachovala, vypadl mi z košíku na kole zamykací šlauch. A vypadl na chodník před semaforem u jednoproudé cesty, silnice široké sotva 2 metry. Proti nám jel v tu chvíli pankáč. Výstavní. Číro. V obličeji kérka a kov. Kolo s gumama jak terénní motorka, na nosiči repráky s německým punkem. Na semafor skočila červená. Pankáč zastavil. Já a Míša taky. Otočil jsem se za šlauchem. Ležel vprostřed cesty. Široko daleko ani jedno auto. Sesedl jsem tedy z kola a šel pro šlauch. Zvedl ho. Vrátil se ke kolu, nasedl. Míša taky. A odjeli jsme domů.

            Na semaforu pořád svítila červená a německý pankáč spořádaně čekal u pusté krajnice na zelenou, a jestli tam neskočila, čeká dodnes.

            A já si na mostě uvědomil, že cestě do půjčeného domečku v duchu říkám – cesta domů.

12

            Ráno si vzpomínáme na to, jak jsme se v Brémách u pohádkové radnice fotili u sochy pohádkových postaviček – osla, psa, kočky a kohouta a uvědomujeme si, že tu pohádku vlastně už neznáme. Dětství odletělo bůhví kam. Příběh o zvířátkách a loupežnících je fascinující a téměř tak pravdivý jako ten náš o Alkounovi s Plyšounem. Nikdo z nich nikdy nedošel do Brém. 

 

13

            I když se probouzíme pozdě ráno, z postele vstáváme až k obědu. Máme totiž takový hlad, že snídaně by nás nenasytila, a tak nám nic jiného nezbývá.

            Plním slib a beru Míšu, na kterou jsem se vymluvil, když jsem fasoval Eura, do Auswander muzea. Chlapík ředitel není v práci, ale jeho kolegyně nás pouští dovnitř… a opravdu to nemá chybu. Jde o muzeum opaku imigrace. Uvnitř v jeho budově je vestavěn příběh evropských utečenců do USA. Začíná snad na přelomu 19. a 20. století na mole plným figurín v dobových kostýmech, několika vycpaných krys a půlky lodního trupu, a pokračuje na lodi, na všech jejích palubách, na imigračním úřadě, kde je návštěvníkům hrabat se v nábytku… v každé zásuvce je tu jeden lidský příběh, jeden osud… můžete si tady dokonce sednout na záchod a listovat dobovým tiskem. Což muselo být stejně tristní tenkrát jako dnes. Jeden recept na špatně uvařenou polévku vedle druhého, ale všechny předkládané coby lákadla na tu největší delikatesu. Muzejní cesta však nekončí v USA. Logicky. Návštěvníky je nutné vrátit zpět do ulic Bremerhavenu. Nikdo nedostane vízum a všichni projdou chodbou a časem a ocitnou se zase v Německu, tentokrát v letech 50. Na ulici s kadeřnictvím a trafikou… Inu – vygooglete si to. Nebudete litovat.

Pouštíme se do opravy kola. A já zjišťuju, že mé někdejší dovednosti jsou ty tam. Ne a ne sundat plášť.

            Vygooglím: Bürgermeister – Smidt Strasse 138, tam je opravna. A je otevřená až do 7 hodin večer. V pátek! Sympatická mechanička sice neví nic o Wilke Atelier, kde bydlíme, ale duši zvládne vyměnit za hodinu a půl, a tak můžeme s Míšou druhý den vyrazit do ulic a na nábřeží.