Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Komu: velícímu důstojníkovi D. Sch. (Prager Zentrale)

Od koho: agent Fridrich

Akce: Műde

Čas: 30. 11. 2017

 

Vážený pane,

Salznebel opět útočil celý večer, vydržel celou noci a ani ráno nepřestal. Okna se začala rosit a potahovat mazlavými bílými cákanci, Radarturm váhavě vyzařovala šedožlutý svit. Trajekt s rozsvícenými světly se za loftem s hukotem motorů vynořil a opět se zahnízdil v mlze jako v igelitovém obalu.

Rád bych vám popsal, co se dál dělo, ale dle nezvratných důkazů jsem zjistil řadu informací o místní Ortsgruppe Rilke-Atelier. Také skupina Bohemian Rapsody z Bremen je opět nebývale aktivní, že bych se prozradil. Opět celou noc stála před domkem bílá dodávka. Slyším vrznutí vrátek, někdo dupe na rohožku, už zvoní, rychle schovávám šifrovací stroj a opatrně jdu ke dveřím…

Zde zápisky nečekaně končí. Věříme, že tělo autora se spravedlivě koupe v tříšti studených vln Nord See a nad ním se vznáší Salznebel a krutý vítr si pohvizduje dávnou popěvek písně Die Rache ist sűβ/ konečně jsi to Frýdo slíz´.

Poznámka na závěr:

Za Prager Zentrale se od těchto blasfemických poznámek distancujeme a věříme, že nikdy nespatří světlo světa, aby urazily ty poctivě a milé lidi, kteří se o agenta Frýdu celý měsíc starali jako malé miminko. Věříme, že jeho tělo nikdy nespatříme a jeho kvazideník kódujeme do nejvyšších politických pater, aby se vědělo, jak je literární prostředí prohnilé a jak je zcela zbytečné, aby tito lůzři a nemakačenkové dostávali jakoukoliv finanční podporu.

 

Reklamy

Komu: velícímu důstojníkovi D. Sch. (Prager Zentrale)

Od koho: agent Frýda

Akce: Nachtlos

Čas: 25. 11. 2017

 

Velící důstojníku,

Dnes byla zvláštní noc, probudil jsem se již ve 3.15 a nemohl zabrat.

Nejspíš tím, že jsem měl včera rýmu a o té bych vám měl vyprávět. Ráno jsem totiž dvakrát za sebou kýchl a pak se to spustilo a nešlo zastavit. Chtěl jsem celý den kódovat, ale nešlo to, jelikož jsem se od rána věnoval medailonkům mytologických pachatelů, které si pro mě objednala jedna spřátelená firma nesoucí název létajícího ptáka – Kormorán. Až bude čas, pošlu vám některá svá zjištění ohledně těchto bytostí. Zároveň jsem si při dohledávání důležitých informací uvědomil, jak je důležitý tzv. vox populi, jak, je důležité vědět, co si lid myslí a pak toho náležitě využít.

Mohl byste pak mé krystalické úvahy předat do vyšších míst, šábli bychom se pak o honorář, ty stará vojno, pardon, uteklo mi to.

No, ale k rýmě. Nastydnul jsem totiž díky neustálému kódování v těchto prostorách pod hrází, jo, žádná Hráz věčnosti jako u toho dávného konfidenta, který podepsal Antichartu, jak von se sakra jmenoval, Páral, ne, toho znám ze studií VUMLu z Ústí nad Labem, jo, Bogan Hrabalů. Tady je to ale německy anders. Tady se maká, pane, tady se kóduje-dekóduje, až tu vítr duje.

No, nic zase dál. Věděl jsem včera, že paty ze svého stanoviště nevytáhnu, neboť práce na mytologických agentech se docela protáhla. Ale zpět k rýmě.

Tekla mi taková ta bílá vodička a nebyl tam, slovy mé budoucí tchýně, zánět, tzn., že nebyla žlutá ani zelená. Víte, jak se pak lepí pod nosem, do vousů, někdy ji mám mázlou kolem uší nebo na rukávech. Však mě přeci znáte pod jedním ze svých heteronym, Schnupfenfrýdl, no nic.

Prostě jsem si začal vařit zázvorový nálev, to je paráda, minimálně dva nálevy a je to a já jich udělal nepočítaně. Víte vůbec, jak se to dělá?

Nastrouháte zázvor a mezitím necháte vařit horkou vodu, pak jí zázvor zalejete a necháte odstát, poté přidáte citron a trochu medu, jinak to pít nedovedu.

Paráda!

Díky práci na mytologických agentech jsem zároveň odmítl jít pro další proviant a píchnul poslední pixlu Eintopfu, tentokrát vynikající Bohnentopf. Nebyl čas moc vařit, rýma mě termínově tlačila. Možná pro velké množství zálevů zázvoru a pak obědu v podobě fazolí, jsem nejen po obědě padl do pelechu a usnul na hodinu a půl, ale zároveň kombinace obojího vedlo k nadýmání a následné akci: Otvírání okna, noční pozorování kanálu, ohřev, smrádek, ale teploučko, otvírání okna a následné pozorování kanálu atd. atd.

No, a to byly ty 3.15 ráno. Trochu jsem pojedl a bloumaje po domě, šel si opět lehnout a nic. Tak jsem opět vstal, to už bylo kolem páté a rozhodl se, že počkám na kurýra novinových kódů. Jelikož jestli si vzpomínáte na první raport ze 2. 11., tak vhození novinových kódů mě přesně vylekalo v 5.16. mám tedy pár minut, abych si na něj čekal.

Stál jsem s přikrčen v kuchyňce, lehce kryt jabloní, která před domkem roste a čekal.  S každým projíždějícím autem směrem k operační skupiny Weserlotze mi zvýšeně tlouklo srdce.

Nakonec jsem to už asi po půl hodině chtěl vzdát, když se ho zahlédl. Ale byla to kurýrka. Nejprve jsem si myslel, že je to nějaká studentka, jak mě to světlo lampy a únava mátly, ale ne, byla to asi čtyřicetiletá brýlatá žena s vlasy do copu. Možná měla čepici, nevím, každopádně modrou bundu a modré kalhoty.

Co však bylo na celé její akci, kterou nepozorována dělá každý den, že nejprve opatrně otevřela zvenčí tu malou, bíle natřenou branku, a pak blikla pohledem do okna kuchyňky. Určitě mě zahlédla? Nebo ne? Ale ten její pohled, ten nezapomenu, byl ustrašený nebo možná opatrně zkoumající.

Pak mi zmizela ze zorného úhlu a já slyšel to zasunutí mezi ty černé kartáčky ve dveřích. Je šikovná, nikdy novinového kódy nezastrčila tak, aby spadly, jako už tolikrát, to mě vlastně první agentskou noc probudilo, ale dnes je nechala zasunuté tou větší stranou dovnitř, takže visely, ó, jak krásně visely lehce ohnuty v zádveří dolů. Moje kódy, moje koťátka, mé denní zprávy ze světa, mé další kontakty na vás, můj velevážený velící důstojníku.

Poté jsem se rychle podíval z bočního okna a ona šla směrem k operační skupině Weserlotze a stočila to doprava schodištěm směrem k té podezřelé firmě, která má obrovské prosklené foyer a tam také jedny kódy odevzdala.

V ten moment mě napadlo, proč se tam celou noc svítí, mají tam asi nějakého sleepra, který operuje na pobřeží wattu, má tam lepší výhled na bahno odlivu a přelety racků, stejně jako na přijíždějící a odjíždějící lodě.

To ze střešní pozorovatelny, a že jsem ji dnes po zázvorovo-fazolové noci kolikrát otvíral, vidím občas osvětlenou loď místní féry.

 

Ó, jak svítí její okna,

ó, jak jsou na ní zaparkovaná auta,

ó, jak jí hedvábně duní motor,

někde ve spodu kanálu znějí jeho ozvy

ó, jak v matečníku.

 

Co by se asi stalo, kdyby kurýrce ty novinové kódy kartáčkovou škvírou vytrhl?

Nebo je zase vystrčil zpátky a ony by dopadly na mřížku rohožky? Posrala by se strachy a utekla, branku nezavřenou. Nebo by se přiblížila zpět s revolverem a vypálila několik kulek skrz oranžově natřené dřevěné dveře. A já bych padl na zem v předsíňce.

Nebo že bych ji příště na pozdrav vystrčil ukazováček? Nebo celou ruku?

Ale ta se škvírou neprotáhne.

No, nic velící důstojníku, moc úvah a práce stojí. Sebral jsem tedy chvatně kódy,

přidal k těm ze včerejška, povytáhl řezací nůž a začal, jak nás učili v kurzu kritického čtení, vyřezávat jednotlivé informace a pokládat je na desku stolu.

Poté začala další fáze dekódování až do sedmi ráno. Byl jsem s ní docela spokojen.

A pak jsem si šel po té zázvorově-fazolové šichtě ještě s odhalením agentky-kurýrky lehnout a spal až do desíti.

DNA z nedopalku?

 

 

Komu: velícímu důstojníkovi D. Sch. (Pragerzentrale)

Od koho: sleepagent Frýda (Rilke-Atelier, Bremerhaven)

Akce: Selfmonitoring

Čas: 12. 11. 2017

 

Velící důstojníku,

krajina kanálu se zahalila do Scheiβsalznebelu. Neviditelný kurýr mi opět ráno vhodil Nordsee-Zeitung do škvíry v hlavním oranžových dveřích. Na dřevěnou sochou dvou zády vztyčený postav, zády k sobě otočených se vztyčenýma rukama usedl šedý kos (turdus merola) a bíle posral trávník. Nejspíš znamení pro dnešní kalný den. Poté prošel jeden Weserlotze, poznal jsem ho podle modré čepice a stejně modrého overalu s oranžovými reflexními značkami. Červené auto, které celou noc vartovalo na parkovišti vedle zahrádky, bylo ráno potaženo sklivou mlhou. Myslím, že v něm nikdo noc netrávil, ale vyloučit to nemohu. Kóduji do další zprávy:

 

Fake news

NULLTARIF

Neue Schäden schlimmer als gedacht

Soul Ersatz-Psychologen im Radio

Heirat ist eine Riesenspende und Toms Tod

Spaβ mi Handicap geht schief

Die Figur im Drehbuch trifft

Rűckendeckung fűr Opti-Welt,

Mark muss zu mir sprechen.

 

Ještě jsem vám zapomněl svou včerejší návštěvu místní zoologické zahrady. Víte, že na tyto věci trpím, ačkoliv jsem původně šel pro zásobu proviantu na další dny, jelikož všechny ty konzervované eintopfy jsem sežral.

Výčet včerejšího nákupu: dvě třetinková piva Flensburger Pilsener, síťka se žlutými citrony, biozázvor, čtyři žluté banány od firmy Latin Pride, tři čokolády Rittersport (fialová Trauben-Nuss, tmavě červená Rum Trauben-Nuss a hnědá Voll-Nuss), dále jedno balení KitKat Chunky (now with extra milk and cocoa), Orangen-Saft, olivy Cuarenta v malé skleničce, zlevněné francouzské sýry v obdelníkové papundeklové krabičce La Brique (fein und aromatisch), kulatý Lou Pérac a milovaný sýr Président Bleu d´Auvergne. Jo, ještě jsem zapomněl na sedmičku francouzského Merlotu (trocken) se šroubovacím uzávěrem. Účet si ukládám a nechám pak proplatit u vás na Pragerzentrale. Opět vše kóduji do další zprávy:

 

Fake news

GRUPPENDYNAMIK

Apell an die Separatisten in der Stadt

Heute endet sicher der Hundmarathon

Mehr Frauen in der Ruhe am Start

Attraktiver Sonntag:

Groβputz und Klettern und Backen

Es geht Cent-Stűck-Schmerzjob

als Inspiration fűr Tierliebe Hilfe

 

Dva členové místní Orstgruppe Rilke-Atelier mě dnes část slunečného odpoledne opět monitorovali pod záminkou dalšího hrabání listí. Na venek se tvářili přívětivě a nechtěli mě rušit, ale bubnování hrábí a malé motyky do dřevěných stěn domku mi rozhodně nepomohlo k nerušenému kódování.

Hlavně jsem se obával, zda nenašli tu plechovku o Texas-Eintopfu, kam večer házím vajgly, přece jenom bych se v jejích očích ještě víc shodil, než doposud.

Vše opět kóduji:

 

Fake news

ANGRIFF AUF DIE

Schaurige Geschichte von der Flucht ist

nicht im Dienswagen durch die

Karibik unfallfrei gelungen

Auf der zweiten Walzstraβe

mag´s kleiner

Rekordfalschfahrer

kurvig

 

Další neméně důležitá událost se také odehrála odpoledne. Velké bílé auto mělo vyvést popelnici, kterou jsem dle instrukce šéfa místní Ortsgruppe Rilke-Atelier, musel již v neděli večer připravit na chodník před bílá vrátka.

Upřímně řečeno připravoval, jsem se na akci vytažení popelnice několik hodin a v ateliéru si nacvičoval sled tichých kroků a pravou ruku pečlivě zdvihal do výše ramen. Ale, myslím, že jsem vám zase, velící důstojníku udělal radost. Akce Nachtműlltone se opravdu vyvedla na výbornou. K mému zděšení, jsem ale teprve odpoledne zjistil, když členové místní Ortsgruppe Rilke-Atelier hrabali to proklaté hnědé listí a ukládali do velkých umělých pytlů, že jsem do ní nevhodil dvě prázdné lahve od červeného vína, které jsem při tklivých a smutných agentských večerech popíjel.

Proto jsem část odpoledne nenápadně vykukoval z malého okénka, zda bych přece jen nemohl rychle vyklouznout ven a rychle tam ty lahve vhodit. Nepodařilo se, neboť oba členové místní Ortsgruppe Rilke-Atelier neustále hrabali před domem i za ním a zahrádka je tak malá, že bych určitě aspoň jednoho z nich potkal.

A i kdyby se mi podařilo proklouznout,  ty proklaté lahve by nejspíš cinkly a já bych byl opět prozrazen. Ano, velící důstojníku, je to celé špatně a mimo vaše instrukce i mimo Manuál agenta na zahraniční stáži, ale doufám, že přiznání je polehčující okolnost a já nebudu pro tento expediční pobyt Vámi zcela zatracen.

Opět vše kóduji díky soudruhům z Radarturmu do další zprávy.

 

Fake news

HARTE ZEITEN

Zombies und Monster

haben Tränen in den Augen,

wenn die Eltern bei den Eisbären

Hosen runterlassen.

Es ist geil, Schnäppchen zu sein

widerspricht Trump.

 

Druhá instrukce pro podřízenou velícího důstojníka, B. Š.

Cestovné mi prý proplatí místní Ortsruppe Porta Bohemica, jejíž některé členy jsem již popsal v hlášení velícímu důstojníkovi D. Sch.. Ale co ten účet za taxík, o který jsem se velkoryse šábnul s dalším neznámým agentem při příjezdu z Bremen do Bremerhavenu? Mám si ho snad ho nechat proplatit až na Pragerzentrale? Můžete to nějak decentně sdělit velícímu důstojníkovi?

Víte, jak je na prachy, takže opatrně.

Zároveň bych potřeboval nějaké citlivé informace na zesnulého Jiřího Grušu. Podařilo se mi v letních měsících tohoto roku napsat úvodní slovo k jeho sebraným básnickým spisům, jež právě vyšly v rakouském nakladatelství v Klagenfurtu a obdržím za to tučný honorář, ačkoliv o jeho poezie nevím, vůbec nic. Ale úkolem agenta je psát o věcech a jevech, které jsou okolními bulíky neviděné a neviditelné. Další zářez na literární pařbě.

Ale zpět k Grušovi.

Prosím znovu a důkladně pročíst jeho Mimnera aneb Hra o smraďocha a vytahat informace ohledně jeho disidentských vztahů. Prověřit všechny jeho dopisy s Václavem Havlem a opět číst mezi řádky, třeba nám tenkrát něco uniklo. Nevím, zda se zabývat i jeho politickými projevy, to bych dal za úkol některé z vašich nulově placených asistentek. Citlivé informace ohledně piva Flensburger Pilsener, které nyní popíjím z třetinkové lahve, opět kóduji do další zprávy. Pozor, věděla jste, že toto pivo je mit Kűstengerste gebraut?

 

Fake news

DAS WILL ICH

die Welt mit Tatortfotos entdecken.

Vom Hafen fűhrt die Straβe durch

die mordsgefährliche Zierfigur.

Noch zu gut fűr sie!

17 Tenorbären und 140 Baikalrobben

rocken zwischen Exponaten.

 

Třetí instrukce pro podřízenou velícího důstojníka, B. Š.

Máme něco na Jáchyma Topola? Jeho aktuální román Gefűhlter Mensch dostal přeci Státní cenu za literaturu a některé pasáže, zejména z Maďarska a Ukrajiny jsou krajně podezřelé.

Ověřit lokace v krajině říčky Sázavy! Poptat se místních na reálné podloží, prověřit inkrimovaný motorkářský gang, podívat se na jeho obchodní kontakty a účetnictví. Na sociálním odboru zjistit, zda mají prostitutky pracovní povolení a zda bordelmamá za ně odváděla sociální a zdravotní pojištění a platila v řádném kvartálním termínu daně.

Dále vyslat několik našich lidí do terénu Posázaví a změřit hloubku vody a zjistit, zda zde opravdu ta pramice mohla tak dlouho nenápadně plout. A hlavně ověřit nález sovětského tanku. Tím byste měla začít!

 

Poznámky k životu spícího agenta R. F.

Z tajného internetového deníku

Jak píšu? Zjistil jsem, že je potřeba se také věnovat pohodlnosti při psaní hlášení. Nejvýhodnější jsou pro tuto činnost zelenomodré kárované nohavice od pyžama, které mi věnovala moje partnerka, kdysi je dostala od své babičky, vršek jí šel, ale spodek ne. Nemusím pod nimi nosit žádné spodní prádlo, takže mě nic dole neškrtí. K tomu je nejlepší nátělník, ano, už jsem ve věku, kdy jsem shledal jeho praktickou povahu, kvůli bolesti zad v kříži nebo delší triko s krátkým rukávem na tělo, které si mohu zastrčit do pyžamových kalhot. Jelikož by však tak vynikla má nadváha, přes hlavu si přetahuji oranžovou mikinu s kapucou. Naštěstí jsem si s sebou nevzal to nejhorší, co by každého agenta z Moravy napadlo, staré dobré sešlapané pantofle, na které jsem z domova zvyklý, ale lehoučké tenisky značky Merrel, které jsem původně využít na běhání po Deichu, ale díky kolébavému rytmu piva Flensburger, rybím polévkám od místní Ortsgruppe Rilke-

Atelier jsem doposud nevyběhl. Do nich střídám dvoje ponožky, jedny lehké přes den, kdy většinu dne kóduji fakenews pro Radarturm a druhé teplejší, většinou hnědé, když večer sepisuji další agentské zprávy, které bych pak rovnoměrně rozložil do několika bestsellerů knih poezie.

Neméně důležitá je i složka tělesná. Po několika hodinách kódování, tzn. pročítání Nordsee-Zeitung, vyřezávání titulků, hledání syntaktických obsahů a gramatických zákonitostí, přes následné lepení, až do závěrečného estetického efektu, který vytvářím za pomocí řezaných map města Bremerhavenu z místního infocentra, mě tak bolí záda, že trávím  pár minut ležící na zádech na kobercovém běhounu na chodbě. Věřím, že mě v této pozici neuvidí nikdo z místní Ortsgruppe, natož pak nějaká agentka, jdoucí na seminář do nedaleké univerzity.

 

Fake news

DAS WIIL ICH

Die Welt mit Tatortfotos entdecken

Vom Hafen fűhrt die Straβe durch

die mordsgefährliche Zierfigur

Noch zu gut fűr sie

17 Tenorbären und 140 Baikalrobben

rocken zwischen Exponaten

 

Věc: Interní hlášení

Kandidát Píca a jeho budoucí proškolení na literárního agenta

Vážený velící důstojníku,

Myslím si, že vynikajícím kandidátem na post dalšího agenta do zahraničí může  být Píca. Jednoznačných důvodů je hned několik. Předně pohybuje se v literární agentských kruzích již dlouho a intenzivně, je naprosto nenápadný, velice slušný až úslužný, zná se úplně se všemi literáty a literátkami, se všemi literárním redaktory i s řadou lidí z kulturních rubrik. Co je nesmírně důležité, že ve svém vždy o číslo větším saku nenosí v náprsní kapse zbraň, ale notýsek, kam si neustále píše nějaké poznámky. Naprosto ideální do terénu nejen v lokaci vnitřní Prahy, ale zároveň po všech krajích českých, moravských i slezských. Všude má své utajené kontakty a každý víkend je obráží a sbírá potřebné informace.

Pro naši věc je také cenný, že původně pochází ze Sudet, ze starého dobrého Gablonz. Bohužel je jen průměrně jazykově vybavený, ovšem rádius jeho jazyků je obrovský: namátkou němčina, italština, angličtina, francouzština, španělština a ruština. Sám jsem byl svědkem, jak ve svém 1+kk bytě studuje vždy prvních pět lekcí z učebnic pro samouky. Dále je naprosto jasné, že nikoho nenapadne, že by to mohl být agentem, a proto navrhuji přímo geniální tah, ho jím učinit.

Prosím, rychle to zvažte, než si toho všimne protistrana a tzv. ho udělá. Obávám se, že Píca zvládne být pouze agentem na jedné straně a nehrát betla na strany obě, ale abychom ho, kulišáka nepodcenili.

Je zde ještě další velká výhoda a tou je řada veselých historek, kdy se trefuje sám do sebe, tou si získává sympatie obecenstva a stolní roli baviče. S tím by se dali věci, jen ho trochu vyškolit a vytěžit. Dále je Píca naprosto vhodným kandidátem, protože má vystudovanou psychologii osobnosti a mezilidské vztahy na FF UK, ale předtím řádil jako číšník v řadě severočeských hotelů, tam má určitě bohaté kontakty na vyšší klientelu. Neboli jeho psychologická prověrka bude jen formalitou.

Pozor, nemá řidičský průkaz skupiny B ani žádné jiný. Nechte si někdy vyprávět jeho historky, když se pokoušel dělat řidičák, jsou k popukání a i ty bych využil pro nějaké budoucí kontaktování objekta. Jeho neschopnost řídit má ostatně další výhody, neboť může být využit jako agent chodec. Pravda jeho papírové polobotky nevydrží tolik jako trackové boty s vibramkou, nicméně jich má vždy několik na přezutí a vzpomene-li si na starého dobrého Karla Tomana, může si místo vložek nastrkat do bot nastříhané pohlednice.

Zároveň se dá pro naši věc dobře využít pro jeho naprosto ideální orientaci vyznání se v mapách a to všech měřítek, jen na okraj podotýkám, že Píca byl v mládí orientační běžec a také výtečný běžkař v krajině Izergebirge. Prosím, ale na kolo ho raději nepouštět, obávám se, jak jsem byl jednou svědkem, že by mohl na rovině šlapat a brzdit. Prosím, za každou cenu ho nepouštět ke střílení z luku! Kdysi jsme ho to zkoušeli naučit s Ortsgruppe Bodenbach Freieschűtze a ani po hodinové instruktáži, ten nebožák nepochopil, že místo pustit tětivu se šípem. Tvrdohlavě pouštěl luk a šíp mu se splihlou tětivou zůstal v ruce.

Navrhuji tedy centrále, kandidáta ještě jednou prověřit, dále proškolit ho v rámci bezpečnost, může si nešikovně ublížit a pak nekompromisně vyslat do terénu. Jo, pozor, je trochu chabrus na srdce, ale užívá dobré prášky.

A ještě pozor! Jeho vztah k ženám. Ženy miluje bez výhrad, zvláště mrchy, které jsou lehce lascivní. Pozor tedy, aby se na něj nenalepila nějaká od nich, to by nám udělalo čáru přes rozpočet.

Včas vám dodám seznam kandidátek, které by ho mohly oblouznit a navrhuji, než bude vyslán do akce, abyste je nějak z jeho okruhu našimi dalšími agenty vytěsnil.

A ještě jednou pozor! Jeho výdaje budou minimální na dopravu i ošacení, nicméně je to jedlík. Proto bych navrhoval pouze jednu stravenku Sorbi v hodně 80 korun na den. Obzvláště je v poslední době viděn v oblasti noční jídelny na Smíchově, kam chodí přímo z Lodi.

Jo, Loď, o te vás budu muset ještě informovat.

 

Poznámka 1

Pozor, před domkem mi zastavila modrá Fabie s německou poznávací značkou, vystoupil z ní jakýsi starší agent a drze mi řekl: Abend. Prosím prověřit na centrále, jeho SPZ a techničák. České auto v této bohaté krajině severního Německa je krajně podezřelé!

 

Poznámka 2

Došel Flensburger a dochází červené víno. Nutno dokoupit proviant.

Přerušuji tedy kódování.

 

Komu: velícímu důstojníkovi D. Sch. (Pragerzentrale)

Od koho: agent Frýda

Akce: Blasfemie

Čas: 5. 11. 2017

 

Vážený pane,

dnes začnu své hlášení poeticky – malé okno vedoucí ke kanálu se třetí den potahuje solnou mlhou, až přes ni skoro neuvidím ten velký hnědý loft s několika větrem rozkymácenými stromy na střeše a parkující auta před nízkým živým plotem. V mysli se mi vybaví nějaké dávné dětské slovní haraburdí: A spali a spali a spali, nejspíš z knížky Broučci. To se hodí, tady jsou všichni také asi evangelíci.  I já zde naoko spím, ale neúnavně pozoruji a obcházím různé prostory.

Na pošmourném nebi občas vidím tahy ptáků, že by racci nebo kormoráni, je věta, kterou asi úplně číst nechcete, nicméně mám několik faktických zjištění.

Předně jsem absolvoval dlouhou procházku po Deichu, která zas tak unstabil není, ty jejich německé hyperboly mě snad zničí, směrem do Űberseehafenu. Do obrouček brýlí jsem nacvakal různé typy remorkérů, ale až nakonec k moři  jsem nakonec nedošel, jelikož bych musel projít celní kontrolou a to jsem na začátku svého pobytu nechtěl riskovat. Dle kontaktu z místní Ortsgruppe Rilke-Atelier, který mě pak navštívil na krátkou inspekční návštěvu, jsem udělal jenom dobře. Zásoboval mě hausgemachte Fischsuppe, po laboratorní analýze jsem zjistil, že je zdravotně nezávadná a s chutí se do ní pustil. Jeho žena, mi mezitím donesla koš vypraného prádla.

Marně jsem se jí snažil vysvětlit, že za pár dní pobytu opravdu nespotřebuji 8 osušek světlých barev, 4 modré ručníky na ruce, 6 bílých a béžových malých na obličej a 3 světle hnědá napínací prostěradla. Byla však neoblomná, tak jsem vše uložil do skříňky v horní mansardě, kde mám nejen ložnici, ale i pozorovatelnu, kterou mohu případně přeměnit na malé kulometné hnízdo či sniperovskou schovku.

Druhá a neméně důležitá byla návštěva na druhou stranu města, do tzv. Fischerhafenu, kterou jsem podnikl s další místní Orstgruppe sdruženou po jednotný název Bohemian Rapsody. Naivnímu bulíkovi by se zdálo, že hrají na starou dobrou Heimatsnote, ale já je rychle prokoukl.

 

Ted několik rychle načrtnutých Steckbrífů:

 

V. H.

Věk asi 70, vzdělání: medicína.

Krátká charakteristika: typická Pražanda ze Žižkova ze středostavovské rodiny, na emigraci byla dlouhodobě připravována ve své česko-německé bilingvní domácnosti. Odešla za kamuflovaných podmínek autobusem plným hamburských studentek za svou láskou, se kterou dodnes pobývá nedaleko Brém, ve čtvrti Nordbremen. Neškodná!

 

D. H.

Věk něco přes 70, vzdělání: právník působící řadu let v západoněmeckém systému soudnictví

Krátká charakteristika: jeho slovní zásoba je místy obdivuhodná, chrlí syntakticky velice dobře formulované kulometné palby slov, má sklon k neotřelé metafoře, metonymie, parabole či alegorii. Akrostich či anaforu, jsem však v jeho řeči nepostřehl. Jeho výborné historické vzdělání, vychází z rodinné středostavovské anamnézy z aktivní francouzštinou již od útlého dětství, ostatně jako většina lidí zde, má nacisticko-židovské zkušenosti. Pozor, je stále velice aktivní ve veřejném prostoru a slovy zamilované sedmnáctky: Na svůj věk má charisma jak kráva!

 

Brűn

Věk: opět něco kolem 70, vzdělání anglista a historik působící řadu let v německém školství, jak na úrovni základního vzdělávání, tak i gymnaziálního.

Hlas má lehce ztišený, jeho argumentace není tak hromotlucká jako u předchozího D. H., nicméně přesvědčivá. Jeho emigrantských příběh je opět hluboce zasut do poloviny 60. let 20. století a pro ročníky narozené po tzv. sametu může působit pohádkově. Já mu však jeho story sežral i s navijákem. Inteligentní! Pozor je z Brna!

 

Asi C. V.

Věk: něco kolem 70, vzdělání nezjištěno.

Původně z východňárských Košic. Trapně jsem si ji dle úvodních slov spletl s Polkou a pak to těžce kamufloval několika nejapnými vtipy. Ale je jasné, že jsem šil do všech, do Pražáků, Brňáků i Slováků. Přece jenom můj severočeský mindrák musí někde vystrčit Hörnchen. Ale zpět k objektu. Její emigrantský příběh je nejsilnější, holt, Slováci se s tím nikdy nesrali.

Vypráví, jak nejprve strávila se svými dvěma dcerami (věk 10 a 5) pár týdnů v bývalé Juhoslávii, někde kolem Bělehradu, kde jí imigrantší Rumuni denně kradli z prádelní šňůry spodní prádlo i další nezbytné klůcky pro děti. Mimoděk jsem si představoval ty krásné bílé kalhotky, jak by se rýsovaly na jejím kdysi mladickém těle. Joj! Ale opět zpět k objektu. Prý nakonec odcházela s malým baťůžkem do Solnohrad, kde se přebrodila studenou řekou. Po všech eskapádách s Rumuny, nejspíš proto, že ona ani její dcery neměla už žádné spodní prádlo na převlečení.

Nejprve brod přes řeku uskutečnila sama, aby si Fluβweg ověřila a podruhé již s oběma dcerami. Tu mladší nesla na zádech a druhou přidržovala klackem za ruku, což se jí prý málem stalo osudném, neboť dcera po mokrých vápenitých kamenech uklouzla, vzal ji vodní vír a matka dceru jen tak tak zachránila. Dotyčná dcera prý doposud za to matku nenávidí. Nutno ověřit! Případně nějak do budoucna využít!

 

Ještě pokračování:

Velící důstojníku,

nemohu to vydržet, jelikož vím, jak rád, jíte. Rád bych vám tedy nastínil, co jsem vše při těchto záchytných pozorování ve starém Fischhafenu včera spořádal. Nejprve lehce přesolenou Fischsuppe se dvěma kousky bílé nakrájené veky, pak obrovský talíř Fischtellerplatte s opékanými brambory a k tomu popíjel dvě pivka ucházející značky Becks. Na závěr bylo presíčko, takové to úplně pidi, které jsem vyšperkoval jedním cukříčkem. Lecker!

Místní Orstgruppe Bohemia Rapsody, kterou jsem zcela informačně vytěžil, mi oběd i pití samozřejmě zaplatila. Důvěrné informace mi sdělila mimoděk, což jsem rád. Věřím, že až si tyto řádky přečte na agentském webu a veškerou spolupráci se mnou navždy přeruší!

Se slovy Jáchyma Topola, Každej je matroš se s velícím důstojníkem loučí

spící agent Frýda

 

Instrukce pro vaši podřízenou B. Š.

Pozor, dle ještě dalších svědectví jsem zjistil, že ve sledovaném prostoru hanzovních měst Hamburk a Bremen, tu na konci září operovala agentka Tečková z té proklaté buňky Meeting Brno a svou pozorovací akci kamuflovala autorským čtením, na něž přišlo docela hodně lidí. Prosím tedy ověřit kontakty Brűn – Tečková a zjistit a zda-li se na ně nedá něco vytáhnout.

Dále zjistit další informace na Jaromíra Diviše, který se tu někde v Brémách motá kolem Stadttheatru a svou stipendijní činnost trapně kamufloval přepisováním špatně přeložených pasáží z románů Franze Kafky, který tu zde na severu Německa, má ještě asi nějaký zvuk. A co Thomas Mann a co jeho Budenbrookovi?  ptám se. Ten je vosk! Je možno tedy Diviše zaúkolovat přes jeho agenta, aby tento slavný severoněmecký román také přepsal do několika písňových pasáží? Určitě by se to hezky zhudebňovalo.

Otázkou však je, zda by už ta provařená kapela Priessnitz, která zbaběle skoro celá emigrovala do Prahy, na to měla. Při jejich posledním koncertu v loni v Ústí nad Labem, jsem zjistil, že ten kdysi charismatický zpěvák Švejdík má nejen pleš a šedivou kozlí bradku na oslintaném podbradku, ale že i neskutečně ztloustl a skoro ztratil hlas. Že by se i v Čechách opakoval ten trapný skandál jako kolem Milli Vanilly? Prosím, prověřit! Přísně tajné!

Prosím, vše zjistit a předat kódovaně přes Radioturmart

Psáno v brzkých ranních hodinách v buňce Rilke-ateliér, am alten Vorhafen 2

Mit genossenem Gruss

agent Frýda

 

Fake news

Wenn das Klima kippt,

will facebook Kirche lebendig machen

Supervater „Jamaikaner“ Aron stirbt

an der Schussverlängerung

Er war ein Jäger, ich war ja ein Kind

Der Psychotherapeut hofft wieder mehr

Auf die magische Jugendbindung

„Hier ist

Riesen-Fair-Trade

Potenzial“

 

Komu: velícímu důstojníkovi D. Sch. (Prager Zentrale)

Od koho: agent Frýda

Akce: Salznebel

Čas: 2. 11. 2017

 

Velící důstojníku,

po švejkovsku melduju, že jsem zde, ale nebyla to žádná sranda. Vlak EC 178 Alois Negrelli z rodného Tetschen-Bodenbach vyjel přesně dle středoevropského času v 10.00 hodin a dle přesného fahrplánu vjel na nádraží Hamburk – Dammtor. Cestou jsem předstíral četbu aktuálního románu Thomase PynchonaVěk techniky, který mi konečně otevřel oči kolem 11. září v New Yorku a musím zcela obdivně říci, že naši soudruzi tu celou akci zmákli na jedničku. V duchu si z románu vybírám kódované pasáže, které si fotím pravou obroučkou svých nových oranžových brýlí, které jsem si před nedávnem pořídil (konečný účet jsem vám za ně ještě neposlal, ale učiním tak v nejbližší době).

Do Brém to pak bylo horší. Jednotka, která mě měla krýt záda, čelila bohužel přesile v nedávné námořní akci Salznebel, kdy veškeré trafovedení na Deutsche Bahn bylo pokryto vrstvami mořské krystalické soli. A tak se ptám, kde je ten známý reklamní slogan: Wir fahren immer! Nebylo by lepší ho přepsat na Wir fahren nicht merhr? Dle jejich slov, nebyla schopná zpožděný vlak urychlit a já zůstal jak dostojevského idiot viset u nádraží. Diletanti! Ignoranti! Flagelanti!

No, nic. Už dříve jsem viděl v instruktážním filmu, který jste mi na centrále pouštěl, krizové situace, jak se zachovat v neznámé cizině v případech nenadálých situací, ale byly mi, pardon prd platný, protože jsem na nádraží zabloudil.

A teprve později našel náhradní Ersatzbus, který si ale již tou dobou prodíral skrz Salznebel pln cestujících na dálnici, ale já v něm neseděl. Spojka Ch. B. mě pak telefonicky nekódovaně kontaktovala a nabízela pomoc, kterou jsem ale hrdě odmítl a jak vůl čekal celou hodinu s tím obrovským kufrem, plným agentské výstroje a šifrovacího stroje, na kterém vám nyní píši. Nicméně ani na druhý pokus se mi nepodařilo se do Ersatzbusu dostat.

Čekání nebylo úplně marné. Kromě toho, že jsem dál cvakal pravou obroučkou, jsem zjistil, že společnost je tu hodně multi-kulti a k mému velkému překvapení tu všichni, ale opravdu všichni, mluví německy. Přeladil jsem tedy ze svého saského dialektu, který mě kdysi naučil v Radebeulu Karel May na ten jejich plattdeutsch. Ale protože jsem celý vyšokovaný z cesty, Kirsche a Kirche, občas vyslovuji stejně.

Zcela náhodou jsem na stanici v Brémách potkal jiného soudruha, mrkl na něj kódovaně víčkem a Ersatzbus ne Ersatzbus, jsme si vzali na půl tágo, abych mohl být přece jen relativně včas v tom prokletém přístavu v Bremerhaven, kam jsem se ztrátou 50 Euro ze svého už tak bídného kapesného, nakonec dojel (Doufám, že mi to na základně proplatíte, případně vynahradíte v naturáliích).

Místní skupina pomocníků je zde rozdělena do několik drobných guerill. Předně hlavní velící důstojník, už zmiňovaný Ch. B. je velice dobře zaklíněn v organizaci Domu emigrace, která mapuje odliv 7 miliónů lidí odsud do vysněného zámoří. Jak se to těm kulišákům podařilo, ví, bůh. Nicméně, musím konstatovat, úctyhodný výkon.

Má základna, Rilke-Ateliér je cituji z dobové kroniky:

Nízký, bílomodrý domeček s oranžovými dveřmi, vklíněný mezi hráze u řeky Vezery, který si kdysi nechal postavit proslulý německý básník Rainer Maria Rilke.

Pro naši akci jen naprosto ideální, nenápadný a přesto je všude vidět. Výhodou je, že leží přímo pod vysokým přístavním vysílač, přes jehož kódy se dá celkem snadno vysílat zprávy a posílat je v kódované řeči Radarturmartu, což také záhy činím.

Fake news

Topfavorit

dreht in der Antarktis die Luther-Zeit.

Jetzt fehlt nur noch letzter Ringgong.

Maschinen stehen still im Morgengrauen.

Die Kirche packt weiterhin punktlos

leckere Klopse im Achtelfinale ein.

Sturm hinterlässt tief heimische Kicker,

die keiner bemerkte.

 

P. S. chtěl jsem vám také napsat, jak se mi tady líbí, co jsem jedl, případně jakou kávu jsem si dal v restauraci Mediterrano. Ale dle četby jiných deníkových záznamů svých prozaických agentek-kolegyň jsem zjistil, že bych se trapně opakoval. Účtenku za nákup konzerv přikládám, stejně jako Ecovskou enumeraci zakoupených pochutin: Erbseneintopf, Tex-mex-Eintopf, Bohnensuppe a Kartoffeleintopf.

P. P. S. Jinak hlady bych stejně nezemřel, hrázi za mnou důkladně norují místní králíci, kteří se zjevují ve večerních intervalech na mé zahrádce a spouštění pohybovou fotobuňkou světla na zápraží. Případně mohu nějakého ulovit. Kontakt z místní skupiny Rilke-ateliér mi sdělil, že je zde vraždí jako škodnou. Cituji jeho slova: Die Wildkanninchen machen den Deich unstabil.

P. P. P. S. O mé bezpečí je zde opravdu postaráno. Před domem v různých nepravidelných intervalech parkují agentská auta, většinou střední a vyšší třídy, nenápadných stříbrných či černých barev. Počítám, že mě skupiny kolem Salznebelu mají v merku. Spím samozřejmě ozbrojen a v noci v pravidelných obhlídkách obcházím objekt a kamufluji je prostatickými návštěvami svého milého WC.

V případně nouze mohu spustit červených knoflíkem alarm, který rozbliká maják na střeše ateliéru. Bojím se ho však spustit, abych nenavedl na svou kótu nějakou zbloudilou Űberseefähre. Věřím však, že by mi soudruzi z jednotky Weserlotzen, která sídlí v opuštěném přístavu kousek ode mě, včas pomohli.

S námořnickým pozdravem Ahoi se loučí,

Sleepagent Frýda

Wiesbaden je pro mě rytmus – neměnný rytmus pracovních dní. Měsíc jsem tu psal filmový scénář a načrtával kapitoly nového románu. Když pracuji, potřebuji neměnné plynutí času, klidné prostředí a samotu – to všechno mi to hesenské městečko poskytlo vrchovatě. Vše probíhalo s železnou pravidelností: špatný spánek (zkažený obsedantními myšlenkami na rozpracované texty), rychlá snídaně, dostatek kávy, práce, kterou jsem si po půl hodinách rozdělil pětiminutovými pauzami, ve kterých jsem z nedostatku jiného tělocvičného nářadí jako s činkou cvičil se židlí, abych v sobě rozpumpoval línou krev, rychlý lehký oběd, káva, odpolední práce dokud hlava nezačala vynechávat – a pak konečně běh. Na ten jsem se těšil celý den a přestože už se mi po dvou týdnech začínaly bolestivě ozývat kolena, nedovedl jsem si tu radost odepřít.

Ty chvíle byly opojné: večerní chlad, mlha nad hladinou jezer a jezírek roztroušených v nekonečném parku, obrysy vodních ptáků, které se po hladině posouvaly jako ve snu (tak pomalu, že se kolem nezvedla jediná vlnka), pod stromy čerstvý pach potoka a hlíny, mezi kaštanovým listím průřezy světel nedalekých vil. První den jsem zkusil, jak daleko vystačím s dechem, načrtnul jsem si hrubým odhadem přiměřenou trasu a každý další večer jsem ji zpřesňoval. Zhruba po týdnu jsem měl dokonalý okruh, zcela odpovídající mé kondici a aktuálním běžeckým schopnostem. Prošlapával jsem si tu cestu a brzy už jsem znal každou zatáčku, každý můstek přes potok, každý kámen a strom, kterých jsem se zachytával, když mi docházely síly.

Všechny ty body tvořily jistý systém a já jsem v tom systému každý den v rytmu kroků, dechu a tlukotu srdce uvažoval nad svým novým románem. Kdybych to poctivě sečetl, nejvíc jsem toho “napsal” na těch osamělých večerních cestách. Když pracuji na knize, většinou mi ten proces nakazí celý svět. Věci, které mě míjely už dávno nebyly stromy, budovy a keře – byly to zhmotnělé problémy z mých textů, které na sebe braly různou podobu a tvar, nořily se z večerního šera a stejně rychle v něm opět mizely. Pro účely své práce jsem si zrytmizoval nejen svůj čas, ale i celé město, které mě obklopovalo.

Z Wiesbadenu jsem toho ve skutečnosti kromě své běžecké tratě viděl jen velmi málo. Šlo spíše o zahlédnuté detaily, o několik nesouvislých náhodně propojených míst na cestách bez mapy a měřítka. Obávám se, že jsem strávil měsíc ve městě, které nejspíš nikdo jiný nikdy nespatří. Zůstaly mi jen dva výrazné body. První: Po jedné mohutné bouřce jsem se procházel po jistém hřbitově, ani nevím, jak jsem k němu došel, vzduch byl tak čerstvý až se mi z toho točila hlava (můj děda vždycky říkal, že je ve vzduchu ozón). Druhý: V největších vedrech jsem byl nucený z podkrovního apartmánu na dva dny utéct na plovárnu jako vytřiženou z obrazů Davida Hockneyho – dlouhý bazén v lesích na samé špičce kopce, od bazénu dolů se svažovala obrovská vinice. Když jsem pak cestou domů v lese narazil na pravoslavný kostel jehož mohutné cibulovité kupole potažené zlatem zářily v podvečerním slunci tak oslnivě, že na ně nešlo ani pohlédnout, musel jsem si je vyfotit, protože bez důkazů bych další den ráno nejspíš všechno považoval jen za podivný sen. Tak jsem začal místo deníkových záznamů sbírat náhodné snímky, které aspoň v náznaku dokládají, jak “můj” Wiesbaden – vypadá:

 

28.11.

Lyrikerine

Poslední dny mi neodbytně a neustále píše Anna, překladatelka a moderátorka mého připravovaného čtení v Giesenu. Samozřejmě jsem ochotná jí pomáhat s překladem, ale když se mě ptá, jestli chci otázky předem, odpovídám, že to není třeba. Ona mi je ale stejně posílá a chce odpovědi. „Mám ráda překvapení,“ zkouším to na ni, protože číst si v deset večer otázky nechci a zítra ráno budu číst korektury. Anna se nepoddává. Chce zpětnou vazbu, chce to rozebrat, připravit. Napíšu jí narovinu, že nemám čas. Nakonec sáhnu po nejtěžší zbrani: „Neumím německy.“ Dostávám podrobný návod, jak pracovat s google translatorem.

Jak si tak s ní píšu, tak tipuju, že otázky začnou citací Derridy. Jak se musím smát, když dokument otevřu a uvidím větu:  „Derida řekl…“ Derida umřel, odpovídám na to v duchu. Umřel ve chvíli, kdy se za mnou zavřely dveře univerzity. A v kontextu poezie mě nezajímá, stejně jako dalších sedm francouzských teoretiků, které cituješ. Dívám se na Annin profil na facebooku, je to lyrikerine.  Bledá černooká dívka, takový křehký luční květ z luk kolem Drážďan. Ten typ mladé ženy, u které máte pocit, že se každou chvíli zlomí v pase a omdlí. Chlapec ve mně se takových dívek bojí, bojí se, že jim bude muset dávat první pomoc, tišit rozbouřené emoce. Bojí se jich i děvče ve mně, protože se nechce jednoho rána probudit a zjistit, že se sama proměnila v lyrikerine .Ostatně Anniny rozbouřené emoce už průběžně tiším. Když se naprosto nemístně zeptá: Tobě se můj překlad nelíbí? Odpovím: Tvůj překlad je naprosto v pořádku. Nesejde přece na tom, že neumím německy.

Musím být na ni milá, umiňuji si cestou do Giesenu. Nezaslouží si moje sarkasmy. Tam se dozvím, že Anna moderuje podobnou akci poprvé. Vidím, že je nervózní a ještě bledší než na fotce. Na všechny organizační otázky proto odpovídám: uděláme to tak, jak si budeš přát. Kavárna v Giesenu je plná lidí z místní slavistiky, chvíli mluvím rusky, chvíli ukrajinsky, jedna kavárnice si vymiňuje, že budeme mluvit polsky, s organizátory komunikuju anglicky a poslouchám němčinu. Čtení bude probíhat s tlumočením. Za chvíli zjišťuju, že mám dost, a čtení ještě ani nezačalo.

Anna mě představuje a začíná číst moje básně. Přála si, abychom nejdřív přečetly překlady, a až potom originály. Čte, a mně se v hrudi něco svírá. Asi to není srdce, je to spíš bránice, ale cítím přímo fyzickou bolest. Anna čte, jakoby měla každou chvíli umřít: smutně, přímo tragicky s velkými pomlkami mezi verši. Dýchám zhluboka, šoupu židli sem a tam a připomínám si, že žádný text, který pošleme do světa, už není náš a že potřebuju víc pokory. Jenže báseň je pro mě nehledě na všechno další především jiskra radosti, jiskra hitlahavut a nebo přinejmenším cesta k jejímu vykřesání.  Je mi jedno, jestli to přijde někomu k smíchu, ale toho dne v Giesenu si to uvědomím docela jasně. Občas od lidí slyším, že je moje poezie příliš radostná, příliš světlá, že bych jí prý měla dovolit, aby se dotkla něčeho temnějšího.  Na to můžu říct jen jedno. Na to řeknu: Mehr licht!

 

29.11.

Vše, co můžu

Dnes se dávám psychicky a fyzicky dohromady po čtení v Giesenu. Piju léčivou vodu z horkých pramenů, procházím se pomalu parkem, zkrátka dělám vše, co můžu.

 

30.11.

Barthes lhal

Dneska je můj poslední den ve Wiesbadenu, je slunečno a zima. Udělala jsem co nejrychleji všechnu práci, na chvíli se natáhla a pak vyrazila ven. Vzala jsem všechen ztvrdlý chleba: kachny kupodivu nevrostly po kolena do ledu, i když se vodní plocha pokryla bílou krustou. Viděla jsem i volavku popelavou, která se nestihla změnit v nic jiného.

Šla jsem na Taunus strasse, kterou jsem si opravdu zamilovala a pak zabočila na roh Jawlensky, do Espresso baru plného lesklých strojů. Tuším, že tohle místo mám ráda nejen kvůli nejlepší kávě, ale především kvůli názvu ulice. Do kavárny vešlo pár dojemných hipsterů s načesanou patkou neurčitého věku a pohlaví. A já se dozvěděla, že prvně kávu využívali etiopští mniší roku 1450, aby mohli bdít dlouho do noci.

Potom jsem u vetešníka koupila dřevěného houpacího koně.  Pak jsem se šla rozloučit s A. a dala si u něj ještě jednu kávu, nebyla tak dobrá, ale do knížky jsem mu napsala, že má ve Wiesbadenu kávu nejlepší, a byla to pravda. Když jsem se pak vracela do vily a soumrak a vrstva jinovatky dodaly městu akvarelový nádech, na okamžik jsem zalitovala, že nemám foťák. Ale jako už tolikrát jsem si řekla, že ho nepotřebuju, ani sklo, ani kov, ani plast, ani film, ani filtr. Spisovatel může cokoli, může všechno. Jen k tomu potřebuje hodně kafe.