Komu: velícímu důstojníkovi D. Sch. (Prager Zentrale)
Od koho: agent Frýda
Akce: Salznebel
Čas: 2. 11. 2017
Velící důstojníku,
po švejkovsku melduju, že jsem zde, ale nebyla to žádná sranda. Vlak EC 178 Alois Negrelli z rodného Tetschen-Bodenbach vyjel přesně dle středoevropského času v 10.00 hodin a dle přesného fahrplánu vjel na nádraží Hamburk – Dammtor. Cestou jsem předstíral četbu aktuálního románu Thomase Pynchona – Věk techniky, který mi konečně otevřel oči kolem 11. září v New Yorku a musím zcela obdivně říci, že naši soudruzi tu celou akci zmákli na jedničku. V duchu si z románu vybírám kódované pasáže, které si fotím pravou obroučkou svých nových oranžových brýlí, které jsem si před nedávnem pořídil (konečný účet jsem vám za ně ještě neposlal, ale učiním tak v nejbližší době).
Do Brém to pak bylo horší. Jednotka, která mě měla krýt záda, čelila bohužel přesile v nedávné námořní akci Salznebel, kdy veškeré trafovedení na Deutsche Bahn bylo pokryto vrstvami mořské krystalické soli. A tak se ptám, kde je ten známý reklamní slogan: Wir fahren immer! Nebylo by lepší ho přepsat na Wir fahren nicht merhr? Dle jejich slov, nebyla schopná zpožděný vlak urychlit a já zůstal jak dostojevského idiot viset u nádraží. Diletanti! Ignoranti! Flagelanti!
No, nic. Už dříve jsem viděl v instruktážním filmu, který jste mi na centrále pouštěl, krizové situace, jak se zachovat v neznámé cizině v případech nenadálých situací, ale byly mi, pardon prd platný, protože jsem na nádraží zabloudil.
A teprve později našel náhradní Ersatzbus, který si ale již tou dobou prodíral skrz Salznebel pln cestujících na dálnici, ale já v něm neseděl. Spojka Ch. B. mě pak telefonicky nekódovaně kontaktovala a nabízela pomoc, kterou jsem ale hrdě odmítl a jak vůl čekal celou hodinu s tím obrovským kufrem, plným agentské výstroje a šifrovacího stroje, na kterém vám nyní píši. Nicméně ani na druhý pokus se mi nepodařilo se do Ersatzbusu dostat.
Čekání nebylo úplně marné. Kromě toho, že jsem dál cvakal pravou obroučkou, jsem zjistil, že společnost je tu hodně multi-kulti a k mému velkému překvapení tu všichni, ale opravdu všichni, mluví německy. Přeladil jsem tedy ze svého saského dialektu, který mě kdysi naučil v Radebeulu Karel May na ten jejich plattdeutsch. Ale protože jsem celý vyšokovaný z cesty, Kirsche a Kirche, občas vyslovuji stejně.
Zcela náhodou jsem na stanici v Brémách potkal jiného soudruha, mrkl na něj kódovaně víčkem a Ersatzbus ne Ersatzbus, jsme si vzali na půl tágo, abych mohl být přece jen relativně včas v tom prokletém přístavu v Bremerhaven, kam jsem se ztrátou 50 Euro ze svého už tak bídného kapesného, nakonec dojel (Doufám, že mi to na základně proplatíte, případně vynahradíte v naturáliích).
Místní skupina pomocníků je zde rozdělena do několik drobných guerill. Předně hlavní velící důstojník, už zmiňovaný Ch. B. je velice dobře zaklíněn v organizaci Domu emigrace, která mapuje odliv 7 miliónů lidí odsud do vysněného zámoří. Jak se to těm kulišákům podařilo, ví, bůh. Nicméně, musím konstatovat, úctyhodný výkon.
Má základna, Rilke-Ateliér je cituji z dobové kroniky:
Nízký, bílomodrý domeček s oranžovými dveřmi, vklíněný mezi hráze u řeky Vezery, který si kdysi nechal postavit proslulý německý básník Rainer Maria Rilke.
Pro naši akci jen naprosto ideální, nenápadný a přesto je všude vidět. Výhodou je, že leží přímo pod vysokým přístavním vysílač, přes jehož kódy se dá celkem snadno vysílat zprávy a posílat je v kódované řeči Radarturmartu, což také záhy činím.
Fake news
Topfavorit
dreht in der Antarktis die Luther-Zeit.
Jetzt fehlt nur noch letzter Ringgong.
Maschinen stehen still im Morgengrauen.
Die Kirche packt weiterhin punktlos
leckere Klopse im Achtelfinale ein.
Sturm hinterlässt tief heimische Kicker,
die keiner bemerkte.
P. S. chtěl jsem vám také napsat, jak se mi tady líbí, co jsem jedl, případně jakou kávu jsem si dal v restauraci Mediterrano. Ale dle četby jiných deníkových záznamů svých prozaických agentek-kolegyň jsem zjistil, že bych se trapně opakoval. Účtenku za nákup konzerv přikládám, stejně jako Ecovskou enumeraci zakoupených pochutin: Erbseneintopf, Tex-mex-Eintopf, Bohnensuppe a Kartoffeleintopf.
P. P. S. Jinak hlady bych stejně nezemřel, hrázi za mnou důkladně norují místní králíci, kteří se zjevují ve večerních intervalech na mé zahrádce a spouštění pohybovou fotobuňkou světla na zápraží. Případně mohu nějakého ulovit. Kontakt z místní skupiny Rilke-ateliér mi sdělil, že je zde vraždí jako škodnou. Cituji jeho slova: Die Wildkanninchen machen den Deich unstabil.
P. P. P. S. O mé bezpečí je zde opravdu postaráno. Před domem v různých nepravidelných intervalech parkují agentská auta, většinou střední a vyšší třídy, nenápadných stříbrných či černých barev. Počítám, že mě skupiny kolem Salznebelu mají v merku. Spím samozřejmě ozbrojen a v noci v pravidelných obhlídkách obcházím objekt a kamufluji je prostatickými návštěvami svého milého WC.
V případně nouze mohu spustit červených knoflíkem alarm, který rozbliká maják na střeše ateliéru. Bojím se ho však spustit, abych nenavedl na svou kótu nějakou zbloudilou Űberseefähre. Věřím však, že by mi soudruzi z jednotky Weserlotzen, která sídlí v opuštěném přístavu kousek ode mě, včas pomohli.
S námořnickým pozdravem Ahoi se loučí,
Sleepagent Frýda
Blog stipendistů literárního domu 
Zanechat odpověď